Autobiografické vyprávění Václava Fryše může být pro dnešního čtenáře zajímavé hned v několika ohledech. Prosté vzpomínky rodáka z Hvozdce na Komárovsku jsou, řečeno s velkým česko-slovenským filozofem a politologem Milanem Šimečkou, typickým dokladem toho, že se „malé dějiny“, vcelku nevýjimečný životní příběh technického pracovníka Buzuluku Komárov, vždy v určitých bodech prolínají s „dějinami velkými“. A právě v těchto průnicích se nám, jakoby pomocí lupy, může podařit lépe pochopit historii regionu, našeho státu i Evropy minulého století.
Dalším aspektem hodným pozornosti je samotný Fryšův životní příběh. Osud ho prohnal totálním nasazením i protibanderovským tažením za čepičkiády a posléze dospěl do zdánlivé tišiny každodenní práce v továrně. V důchodu se dočkal změny politických poměrů a mohl navštívit i místa v Německu, kde prožil část svého mládí.
Podbrdské patrioty pak bude určitě zajímat celá řada zážitků z Hvozdce, Komárova, Hořovic a Berouna, doplněná množstvím dobových fotografií.
Jak bylo řečeno, jde o celkem všední příběh lidského života, zajímavě však nasvícený autorovými svéráznými životními a politickými názory a jeho neústupnou, instinktivní snahou zůstat rovným a čestným člověkem, jak ho to učili jeho rodiče a blízcí. 
 
O autorovi
Václav Fryš se narodil 14. září 1924 ve Hvozdci na Podbrdsku. Dětství prožíval v době hospodářské krize; jeho otec skromně živil rodinu z platu slévače v místních železárnách, matka vypomáhala sedlákům. Po maturitě, kterou za protektorátu složil na Obchodní akademii v Berouně, byl Václav Fryš tzv. „totálně nasazen“ na práci do Německa, kde pracoval u Siemensu jako soustružník. Na výroční den vzniku Československé republiky - 28. října 1944 – se zapojil do úspěšného hromadného útěku z Německa a až do konce války pak pracoval jako soustružník v komárovských železárnách, po válce pak rok jako úředník u firmy Walter v Jinonicích. Jako voják základní vojenské služby se účastnil „protibanderovských“ akcí a prošel Slovensko od Sniny až k Žilině. Po vojně se vrátil domů a nastoupil do komárovského Buzuluku. V době tzv. „čepičkyády“ odmítl podepsat aktivaci za důstojníka z povolání a byl podle § 39 odstavce 8 braného zákona povolán na výjimečné vojenské cvičení, na kterém strávil téměř tři roky... Následně absolvoval večerní průmyslovku a zastával pak v Buzuluku různé nižší úřednické funkce. Nikdy nebyl členem žádné politické strany, během svého dlouhé aktivního života poznal přátelství, ale i hněv a nenávist... „Nakonec jsme to přežil a snad jsem zůstal takový, jaký jsem,“ uvádí v závěru své vzpomínkové knihy.