Komentář k původnímu LP 81 0680-1 231, které vydal Panton v roce 1988: Písňová tvorba má v české hudbě 20. století své pevné místo a mnohdy byl tento žánr i rozhodující pro směrování jejího dalšího rozvoje; není proto ničím zvláštním, jestliže mladí čeští autoři si volí tento útvar nejen pro jeho tradiční oblibu, ale i pro možnost experimentování a vyjádření své individuality. Otomar Kvěch (1950) si pro svůj cyklus z roku 1977 vybral některé básně Františka Branislava tak, aby tvořily určitý epický oblouk. Hudebně je pak cyklus propojen nejen s užitím reprízovosti (7. píseň je zkrácené opakování 1. písně), ale i vnitřně promyšlenou stavbou vylučující pouhé kontrastní řazení jednotlivých písní za sebou (například 6. píseň je vrcholem cyklu, 5. píseň je volným intermezzem, 4. píseň je dramatický recitativ bez klavírního doprovodu a 8. píseň je codou). Celkové vyznění cyklu V krajině vzpomínání je lyrické a dobře se v něm vyjímají i dramatické kontrastní prvky (4. a 6. píseň). Jiří Gemrot (1957) patří k autorům, kterým více vyhovuje oblast instrumentální tvorby; vokální díla píše řídce, avšak to neznamená, že by po stránce kvality stála stranou. V cyklu Pět lyrických písní z roku 1984 na texty německé básnířky Ingeborg Bachmannové se autorovi podařilo vytvořit umělecky závažné dílo, na jehož okraj poznamenal: PPešlivě jsem se snažil posílit to nejvlastnější, co dělá píseň písní, totiž svébytnou vokální linku. Proto jsem nejdříve napsal sopránový part a teprve poté jsem doplnil part klavírní. Pro poučení, jak uchopit klavír v písni, jsem šel k největším klasikům oboru, Franze Schuberta nevyjímaje. Bez nároku na srovnání s tímto velikánem mi právě on byl vzorem a mým cílem bylo napsání písní soudobým jazykem, avšak prostých, lapidárních, jednoznačných a působících na první poslech." Miroslav Kubička (1951) zkomponoval první ucelenou část svého písňového cyklu Okamžiky na verše Miloše Tůmy na přelomu let 1981/82, tedy v době, kdy se po dokončení Symfonie vrátil opět ke komponování komorních skladeb. Po následné premiéře této části se autor rozhodl pro napsání druhého dílu, který by s předchozí kompozicí úzce tematicky souvisel. Práce byla dokončena roku 1987, kdy byl též celý cyklus poprvé interpretován. Vznik písní, ve kterých se autorovi podařila osobitá syntéza "tradičních" výrazových prostředků s podněty novodobými, byl též podnícen autorovými návraty do rodných jižních Čech, častými toulkami jihočeskou krajinou a souzněním s jejím charakterem a rytmem. Pavel Kopecký (1949) napsal píseň Sen na text Josefa Kainara ještě za dob svých vysokoškolských studií a je to zatím jeho jediná vokální skladba. Snažil se důsledně respektovat básnickou předlohu, jež je ztvárněna s nebývalým citem, ale bez zbytečného sentimentu. K samotnému zhudebnění sám autor skromně poznamenal: "V textu je vša a nechtěl jsem, aby hudba ještě něco vysvětlovala, neboť to není zapotřebí. Chtěl jsem jen zdůraznit a podtrhnout význam vyslovených myšlenek a zasadit je do rámu z tónů, neboť obraz byl již hotov a moje práce byla prací rámaře." K interpretaci soudobých děl písňové tvorby mladých českých autorů byli přizváni sólisté zvučných jmen: Magdaléna Hajóssyová, sólistka Státní opery v Berlíně a host mnoha předních zahraničních scén, je vynikající interpretkou klasické, romantické i soudobé hudby; Ivan Kusnjer je laureátem několika domácích i zahraničních soutěží a mimo svého sólistického působení v pražském Národním divadle se věnuje intenzívně koncertní činnosti.