ROZHOVOR S ILUSTRÁTOREM GABRIELEM FILCÍKEM

Připravili jsme si pro vás novou rubriku „Rozhovor s…“. Budeme pokládat otázky různým osobnostem, se kterými je spjatý náš knižní fond. Součástí rozhovoru bude vždy odkaz do našeho knižního katalogu, kde najdete seznam titulů týkajících se toho, s kým bude rozhovor veden. Prvním, kdo odpovídal na naše otázky, byl ilustrátor Gabriel Filcík. Obrázky pana Gabriela Filcíka mě provází celý můj život – ráda jsem si je do podrobností prohlížela během svého dětství a nyní v tom pokračuji se svými dětmi. Jak tak pozoruji ve svém okolí, nejsem sama.

Jaké obrázky provázely vás během vašeho dětství a které jste měl nejraději?
Pamatuju se na pár knížek, které jsme měli se sestrou ve své dětské knihovně. Bylo to Sekorovo Malované počasí, Trnkův Míša Kulička a Ladova Říkadla. Nejvíc mě pravděpodobně zaujaly ilustrace Josefa Čapka k Povídání o pejskovi a kočičce, protože jsem si je všechny překreslil a vybarvil do skicáku.
Jak jste začínal s výtvarničením, jaká byla vaše cesta k dětské ilustraci?
Zúčastňoval jsem se různých dětských soutěží a úspěchy mě povzbuzovaly. Také si vzpomínám, že jsem ve škole kreslil plakáty pro různé školní akce. Vlastní ilustrace přišly až o mnoho let později.
Co vás na vaší práci baví?
Baví mě, že je to vždycky dobrodružství, protože sám z počátku nevím, co se mi na papíře objeví.
V čem je pro vás jiná komunikace s dětmi od komunikace s dospělými?
Co se týká ilustrací, tak v tom velký rozdíl nevidím. Ale knížky pro děti jsou mi mentálně bližší. Zejména knížky pro předškolní děti. Knížky pro dospělé se bohužel prakticky neilustrují.
Co nebo kdo vás ovlivnil(o) na vaší cestě k ilustracím pro děti?
K ilustracím pro děti jsem se dostal vlastně spíš náhodou. Původně jsem vymýšlel pro dětské časopisy různé úkoly, hádanky, soutěže a hračky. Když si na mou práci v redakci zvykli, začal jsem dostávat příležitostně i ilustrace.
Jak jste se dostal k oboru „dětská hračka“?
V době mého dětství byla škola i v sobotu a odpoledne jsme za korunu chodili do kina na kreslené grotesky. Ty mně učarovaly a toužil jsem po tom, abych si takovou práci mohl také zkusit. Také jsem v té době znal první loutkové filmy Jiřího Trnky. Když mi bylo čtrnáct let, pokračoval jsem na Střední umělecko-průmyslové škole a vybral jsem si obor hraček, který mi připadal vzhledem k tomu, po čem jsem toužil, nejblíže. Dnes vím, že to byla dobrá volba.
V čem se podle vás liší děti dnešní od těch, pro které jste začínal kreslit?
To mohu jen odhadovat. Dnešní děti žijí ve velmi bohatém prostředí, obklopeny technickými zázraky, které jsou pro ně běžné věci. Děti jsou myslím pořád stejné, jen je těžší je zaujmout.
Jaké jsou vaše zkušenosti s dětskými čtenáři?
Většina mých ilustrací byla určena dětem, které ještě nečtou. Ale spoustu let jsem měl příležitost kreslit rozličné hry, soutěže a hračky pro dětské časopisy Sluníčko a Mateřídouška a každý měsíc byla redakce zavalena tisíci korespondenčních lístků a hned jsme věděli, jak se nám podařilo děti zaujmout. Výjimečně se stalo, že přišel i dopis od nějaké maminky a ty mám dosud v živé paměti.
Jaký jste byl vy jako dětský čtenář a jakým čtenářem jste jako dospělý?
V raném školním věku jsem byl pravděpodobně dyslektik, ale tenkrát takové věci nikdo neřešil. Pak jsem si asi v deseti letech založil čtenářský sešit a dojmy z knížek jsem doprovázel vlastními obrázky. Důvod byl ten, že řada knížek, které jsem tehdy četl, žádné ilustrace neměla. Rád jsem četl Jiráska, Raise, Němcovou, Baara, Štorcha, ze zahraničních Verna. Dnes se občas vracím i ke knížkám, které jsem četl již před mnoha lety.
Je nějaká otázka, na kterou byste vy sám rád odpověděl?
Převažují otázky, na které neznám odpovědi.
Máte nějaký vzkaz pro čtenáře tohoto rozhovoru?
Mějte rádi knížky a občas si vyzkoušejte k přečtenému nakreslit vlastní ilustrace.

Děkujeme za rozhovor.
Ptala se Ivana Jonová.