Portréty, jejichž autorem je pan Jiří Anderle, si s námi vyměňují podivuhodně živé pohledy. Stejné je to s autorovým vyprávěním, ať už k nám přichází prostřednictvím rozhlasu, televize, knížek nebo cédéček. Je to pro nás čest, že máme v těch příbězích svoji vlastní partnerskou roli, že to cítíme tak silně a s takovou jistotou. Však také dávají návštěvníci výstav a čtenáři panu Anderlemu svůj vděk v tisících dopisů už po celá léta patřičně najevo. Úctyhodný je také výčet čtyř desítek mezinárodních cen za jeho výtvarné dílo.

Autorův rozhlasový cyklus se (podle názvu úvodní melodie) jmenuje „Láska za lásku“ - a už to samo je přitažlivé. Při Pondělním zastavení 17. 8. 2026, které jsme měli na to téma ve Šmidingerově knihovně, se na tom shodlo všech 12 účastníků. I na tom, že kdo si třeba jen ze zvědavosti některý díl pustil, stal se pak pravidelným posluchačem.

Ne každému se ale povedlo zaznamenat, když se objevily vzpomínkové knížky, videa na internetu a cédéčka. Upozornit na takovéto další možnosti, to je jedním z hlavních úkolů našich pravidelných Zastavení. Povzbudit zájem o danou osobnost, vyměnit si zkušenosti z četby a poslechu, vytipovat přitažlivá témata na další setkání... Hlavně ale se scházíme proto, abychom sdíleli naši radost z něčeho, co nás potěšilo a o čem chceme dát vědět i dalším spřízněným duším.

Začalo to tentokrát úryvkem z knížky „Láska za lásku“, který jsem před akcí  rozeslala na ukázku pravidelným účastníkům na jejich mailové adresy.

... Doma bylo všechno, pecen chleba zabalený v utěrce, nůž, máslo a slánka, koláče nebo buchty od neděle. Maminčiny pletací dráty s vlnou v malém proutěném košíku, dřevěný hříbeček, na němž se látaly díry na patách ponožek, babiččin vyklápěcí šlapací šicí stroj Singer, dědovo rádio s barevnými světýlky a starými vánočními pohlednicemi zasunutými za brokát ampliónu, dvě velké svatební fotografie babičky a dědy i obraz anděla strážného, visící nad postelemi...

Kdo z nás zažil hezké chvíle ve venkovském prostředí, třeba o prázdninách u babičky, má při čtení takových slov pocit, jako kdyby se týkala jeho vlastních vzpomínek.

Při akci samotné jsme pak o tom jeden druhému vyprávěli, co jsme kdysi zažili podobného a co si v sobě opatrujeme až do dnešních dnů. A co jsme si vyprávěli ze života Jiřího Anderleho? Hlavně to, co si kdo se zvláštním zalíbením zapamatoval z jeho rozhlasového cyklu. A také o tom, co bylo vybráno do knížky „Láska za lásku“, co jsme slyšeli v rozhovoru na internetu („Jiří Anderle – sto obrazů“ - viz zde), v rozhlasových „Osudech“ (viz zde) nebo na cédéčku „Obrazy v čase“. Například:

Maminčino vyprávění o pondělku 14. 9. 1936

... V neděli odpoledne přijel z města doktor, dal mi injekci, prý na povzbuzení, ale pak se ukázalo, že se spletl, byla to injekce na uklidnění a já jsem spala až do pondělka. V pondělí 14. září mě probudily strašný bolesti a jenom slyším matku, jak volá: Mařenko, Mařenko, vydrž! Ale ty jsi nechtěl na svět, chlapče, až v pět hodin večer slyším, jak porodní bába Jirásková do tebe plácá a říká: To dítě je úplně modrý, kdyby se aspoň rozbrečelo! A vtom jsi se rozkřičel...

Nemocný tatínek, pavlíkovská babička a děda

... Najednou se objevil můj tatínek Adam se džbánem vody. Děda na něj hned volá: „Adame, pojem mi támhle ty snopy!“ Babička říká: „Ale táto, Adam do prachu nemůže, víš, že mu to doktor zakázal.“ Děda si zabručí pro sebe, ale tak, aby to všichni slyšeli: „Já taky nemůžu, když mám jen jednu ruku. K čemu je takovej mužskej, když nic nemůže,“ bručí si dál, „tak alespoň ať kartáčuje myši! Do prkenný vohrady!“ Maminku tyhle dědovy zlé řeči vždycky rozplakaly. Často, v den mých narozenin, mi tento příběh vyprávěla. „Děda byl hodnej a poctivej, ale z války přišel s jednou ochrnutou rukou a to mu změnilo celý život. To, že je Adam vážně nemocnej, mi došlo, až když přišlo první chrlení krve a musel do sanatoria...“

Maminčino srdce pod rentgenem

... Masarykova liga proti tuberkulóze -  tady v Rakovníku, si vzpomínám, že jsem byl zavolanej na rentgen, bylo mně devět let. A já potom jako zvědavý dítě, když byla rentgenována maminka, tak jsem pootevřenejma dveřma tam nakouk´ a vidím ten zelenej opalizující čtverec a tam tepalo srdíčko mý milovaný maminky. A to bylo tak strašně nezapomenutelný, že já najednou jsem pronik zkrz tu celou maminku až do jejího nitra na srdíčko a to ovlivnilo celý mý výtvarný vidění...

Co z toho nemehla vyroste?

... Po listopadovém převratu létám často do New Yorku. Do této megapole jsem se zamiloval už v roce 1965 během hostování Černého divadla na Broadwayi. V roce 1997 navštěvuji i newyorský velechrám umění, Metropolitní muzeum. Procházím sálem, kde visí největší díla kresby a grafiky posledních pěti století, Dürer, Rembrandt, Goya, van Gogh, Picasso... a vtom jako bych dostal ránu pěstí mezi oči. Další grafika má název Jiří Anderle – Zavřené dveře. 1976. Vzpomněl jsem si na maminku: „Ty nemehlo, co z tebe bude? Neumíš ani přihnat husy od rybníka. Vždycky ti jedna chybí!“ Ta moje zlatá maminka se svatozáří!...

Děda Jiří z chodských Dílů

... Děda z Dílů se jmenoval Jiří, prý se po něm jmenuji... Mám doma džbánek, na něm namalované různé nástroje – pila, hrábě malé i velké, taky chodský čakan. Na spodním okraji džbánku je zpodobněna dýmka a nápis: „Ať žije velkovýrobce veškerých hrábí, kosišťát a čakán – Jiří Anderle.“ Nápis pak pokračuje: „Ten, kdo chce dobrý hrábě mít, musí je od Tomšáka vzít! A ty hrábě dobře hrabou, stýlky samy obracujou. Tam na tý louce zelený kosišťata jako struny, i čakany malovaný, to všecko Tomšák z Dílů má, skoro zadarmo to dává...“

Babička Barunka

... „Žili si šťastně, pár polí, kravičky, a jak děda moh´, chodil pomáhat hajnýmu do lesa kácet stromy,“ vyprávěl mi strejda Martin... „Když se narodil tvůj táta Hadam, slýchala jeho maminka prý často z hospody hrát muziku a ty svůdné dudy. Tak za nimi chtěla běžet a děda Jiří ji přemlouval – Barunko, dyť jsi šestinedělka! Nebylo to nic platné,“ povídal strejda a zvážněl. Pokračoval až po chvíli. „O posvícení v divokém tanci mu jeho žena v hospodě při muzice padla. Chrlení krve. Na místě umříla. Nechala na tom světě tři sirotky...“

První kantoři

... Jak často na ty naše první kantory vzpomínám! Mým třídním učitelem, který mi podepsal první vysvědčení, byl Josef Rolber. Již v první hodině Lásky za lásku, v roce 1997, jsem o mých učitelích a učitelkách v pavlíkovské škole mluvil. Záhy přišly vřelé, děkovné dopisy od učitelů Rolbera a Vachtla, kteří vysílání slyšeli. Oběma bylo již hodně přes devadesát let. Pokaždé když beru do ruky stařičký památník ze školních let, dojme mě zápis od pana učitele Vachtla: „Vysoko, synáčku, vysoko leť, na cíle nejvyšší odvážně hleď. Srdce ti napoví, kam bys měl jít, vše se ti podaří, budeš-li chtít...“

Otčím Mira

... Táta Mira byl vzácný člověk, díky němu jsme s maminkou přešli ze slzavého údolí opět do života naplněného štěstím. Rozhovory s ním byly nezapomenutelně moudré, protože měl velkou předvídavost a zkušenost. Dodnes jsem mu vděčen za to, že zásadně ovlivnil můj život...

... Když táta Mira potřeboval jít do včel, jak tomu říkal, pracoval bez rukavic. „To záleží na tom, jak si včelař včelstvo vychová, víš? Nejdivočejší je úl čtyřka. Tak, holky moje...“

V oficíně táty Miry

... Těšil jsem se na prázdniny, na dny prožívané mezi bílými plášti, velkými zrcadly, flakony s voňavkami, nůžkami, hřebeny, břitvami a hlavně mezi chlapy vonícími oranicemi, kouřem šachet, sedlářskou nebo truhlářskou dílnou... Zákazníkovi jsem nejdřív zastrčil za límec košile bílý ubrousek, pečlivě maminkou vyžehlený, pak jsem vzal do pravé ruky štětku, do levé mýdelník. Krouživými pohyby jsem se snažil mýdlovou pěnu protlačit skrz husté dlouhé vousy až k pokožce tváře, to trvalo i dobrou čtvrthodinu, protože tenkrát se chlapi nechali holit jen jednou týdně...

... A já hleděl do těch tváří zblízka... A viděl jsem, jak ta tvář je nádherný téma...

Nebezpečné hry

... Když pan Kopecký na chvíli opustil svůj pracovní stolek – verpánek, bázlivě jsme jeho krásný vercajk brali do ruky, prohlíželi si ho a opatrně kladli na stejné místo, kde ležel předtím, aby nic nepoznal...  Brzo jsme přišli na to, že ten verpánek se šídly, pícháky, svěráčkem a kleštičkami může být ideální dílnou pro zhotovování munice do našich pistolí...  Jednou jsme nutně potřebovali střelivo. Bylo po obědě a pan Kopecký si v naší zbrojařské dílně dával na kanapi dvacet a silně chrápal. Potichu jsme začali s výrobou munice. Mně se šídlo vysmeklo, zajelo až na dno patronky, zažehlo roznětku a ozval se výbuch. Rozzuřený švec popadl potěh a zřezal nás tak, že nás zadky dva dny bolely. Ještě že nám neprohmatal kapsy, ten by se divil, jak jsme vyzbrojeni!...

Strašidelné příběhy

... S ještě bázlivějším výrazem tváře babička vyprávěla příběh o čarodějnicích chodících během ranní mše kolem oltáře. Měly takovou moc, že odčarovávaly kravám mléko, takže dojily jen čistou krev... Jednou se jedna mladšinka, služebná ze statku, odvážila a do cípu zástěry si zašila čtyřlístek. Ten způsobil, že prozřela a tváře tří čarodějnic poznala. Byly to ženské ze vsi. Po mši jí jedna zasyčela do ucha: „My víme, žes nás díky čtyřlístku poznala, ale běda ti, jestli nás prozradíš. To bysme tě tak začarovaly, že by ses plazila po zemi jako had.“ Ta ubohá se se svým tajemstvím svěřila až na smrtelné posteli...

Draní peří

... Se zahanbením musím říct, že zatímco já jsem sedral peříček deset, asi proto, že jsem si každé musel zálibně prohlédnout, každá naše sousedka jich sedrala nejmíň sto, možná dvě stě... Draní bylo spojeno buď s dědovým předčítáním z románů J. Š. Baara, nebo s vyprávěním, na které jsem se obzvlášť těšil a tváře draček jsem při tom rád kreslil. Vychutnával jsem jejich povídání o mlsných chlapech, o časech jejich mládí, o záletných ženských, tajně popíjejících vermut, to mou babičku rozčílilo vždycky. Pokaždé opakovala tu svou známou průpovídku „Já nepiju, protože vožralý ženský zdvíhají sukně!“ Po tomto babiččině výroku se všecky sousedky pokaždé nepříčetně rozchechtaly. Protože všechno má svůj konec, přišla po několika dnech doderná. Jedl se mřížák, popíjel se vaječný koňak a pak se šlo drát o číslo dál. Dnes vím, že to nebyly jen sousedky, ale dobračky se srdcem na dlani, které se dnes už nerodí...

Štědré večery

... Dárky pod stromečkem měly být pokaždé velkým tajemstsvím, ale rukavice, svetry, pletené čepice, šály, silné ponožky, o těch jsme věděli, že se zase pod stromečkem objeví. Znali jsme totiž vlnu, ze které měly vzniknout. Aby mohla maminka uplést novou věc, musela něco staršího rozpárat, natočit na dřevěný bubínek, případně obarvit barvou značky Duha ve starém hrnci. Svazky vlny jsme pak drželi na zápěstí natažených rukou, seděli proti mamince, aby mohla z našeho přadena smotat klubíčko. Houpavý pohyb rukou zprava doleva uspával. I maminčin tichý zpěv byl konejšivý, zavíral víčka... Pletení dárků se odehrávalo už bez našich pohledů, aby alespoň nějaké tajemství zůstalo neporušené...

... Vzpomínka na můj první betlém vždy rozezní v mém nitru ty nejlíbeznější tóny, jak by řekl básník...

... Hvězdy se v mrazivé noci chvěly – Velký vůz, Malý vůz, Mléčná dráha připomínající nevěstin závoj. Říkávalo se, že se z hvězdného nebe na nás dívají všichni, kteří nás opustili...

Čas strašící dospělé

... V sešeřelých koutech dvora a za keři pámelníků v parku za kostelem i domy na návsi se ukrýval čas strašící dospělé. Ale my děti jsme se ho nebály... My kluci dohrajeme čáru, roztočíme znova káču, holky došijou šatičky na panenky, dál se budou na ně zlobit, že nepapají sedmikrásky. Když jim ze trest dávají nářez na zadek, ozve se z panenek nářek, připomínající vrzání domovních vrátek...

...  Už od dětství jsem jako uhranutý, s pocitem tísnivého smutku, hledíval na černě oděný průvod pomalu kráčející k bílé zdi na kopci za vsí... Tak paní Eiblovou, která mi ve svém řeznictví dávala ochutnat dobrou čerstvou sekanou, už nikdy neuvidím. Byla moc hodná a vždycky se mě ptala, co dělá maminka a co právě maluju. Tenkrát jsem nemohl pochopit, proč musela umřít na otevřený nohy. A pan Sýkora... Už nikdy neuslyším to jeho: „Děti, jen si koupíte šumák, hned ho musíte drhnout o jazyk, pak ho máte jak struhadlo a hubu plnou bublin...“

... Zbyly vzpomínky na jejich mozolnaté ruce, vrásčité tváře, hasnoucí, stále více zaslzené oči, na jejich dech a vyprávění. Zbyly ale i domy, sýpky, stodoly, obdělaná pole, ovocné sady, vzrostlé lesy. Žili v řádu Desatera. Cti otce svého a matku svou. Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ani ty jim...

Rádio

... K domovu patřilo i rádio s anténou. My jsme si ho koupit nemohli, ale naštěstí ho měli děda s babičkou. V době bouřek se jednoduchou páčkou přerušovalo spojení mezi anténou a rádiem. Páčce se říkalo bleskpojistka. Když jednou blesk uhodil do antény, po ohlušující ráně se vzduch rozvoněl ozónem, přeťatá zkroucená anténa spadla na dvůr. Měl jsem radost, že rádio po natažení nové antény hrálo dál a já jsem mohl zase poslouchat pohádky...

U Božích muk

... Na kvetoucích šípkových keřích jsme mohli oči nechat. Kdyby ty jejich trny tak nebodaly, říkali jsme si. „Nebuďme smutní, že růžový keř je plný trní, ale radujme se, že trnitý keř je plný růží,“ říkal nám pan řídící učitel Řeřábek... U Božích muk jsem vždy postál a nemohl jsem se vynadívat na pohledy do dálek...

Združstevňování

... Jednoho dne funkcionáři zabodali do vzrostlého obilí kovové tyče a svedli to na sedláky, které obvinili z toho, že chtěli zničit zemědělské stroje a sabotovat práci JZD. Jardu Skoupého a Pepíka Čermáka zavřeli do kriminálu a zabavili skoro všechen jejich majetek, i Jardova koně Zlatku odvedli do společné stáje...

... Několik starších chlapů přijalo v provizorně zřízených kravínech práci nočních hlídačů. I můj děda tam hlídával. Do velké stodoly Pánkovic statku jsem mu večer přinášel bandasku s kafem a buchty nebo namazané chleby a chvíli jsem s dědou pobyl. Náhle se pootevřenými dveřmi tiše vplížil soused Hendrych. Došel ke svým kravám, postavil se mezi ně, jejich hlavy objal a tiše, třaslavým hlasem k nim mluvil... Viděl jsem, jak mu po tvářích stékají slzy. Drží v dlaních jablka, starý chleba a mrkev. „Tady jsem vám přines,“ a zase svoji tvář tiskne k hlavám tvorů, kteří po léta celé rodině věrně sloužili. Po chvíli přišli Černý, Truxa, Kapoun a opakoval se stejný příběh...

Mikroskop

... Zpozoroval jsem, že v malých loužičkách pulzuje tajemný, neviditelný život. V lahvičce od francovky jsem si trochu té vody přinesl domů. Před časem jsem si totiž podle návodu z časopisu Mladý hlasatel udělal mikroskop. Byl to podstavec, ze kterého čněla svislá tyčka, nahoře na ní byl vodorovný plíšek s provrtanou dvoumilimetrovou dírkou. Uprostřed svislé tyčky byla pohyblivá podložka se sklíčkem. Na sklíčko jsem odkápl trochu vody z rybníka a do dírky ve vodorovném plíšku jsem pipetou vpravil kapku čisté vody z pumpy. Ta se vyboulila směrem dolů a tak vytvořila silně zvětšující čočku. Posunováním podložky nahoru nebo dolů se zaostřovalo. Pak jsem uviděl zázrak, který mi vyrazil dech. V té malé kapce vody z rybníka byl obsažen plovoucí zvěřinec, který jsem dosud nespatřil... Vzpomínám, že jsem tehdy toužil stát se vynálezcem...

Dědovo tajemství

... Ten náš děda! Když jsem toho veselýho a silnýho chasníka poznala, bylo mu kolem dvaceti... Pak jsme se vzali a přicházely děti, bylo jich šest, a přišla ta strašná válka... Celej život se trápil. Až když mu zbejvalo posledních pár dní, tichým hlasem mi sdělil: Mařenko, celej život ti chci říct, co mám na srdci. Na frontě jsem dlouho prosil Pertla ze Skřivaně, aby mě postřelil, abych se za váma moh vrátit. Byl to můj nejlepší kamarád ze sousední vesnice, za žádnou cenu to nechtěl udělat. Až v bitvě v zasněženejch Karpatech, když jsem si klekl před ním na kolena, vzal pušku, pokřižoval se, Bože, buď vůle tvá, ty vidíš, že to dělám z lásky ke kamarádovi... Tak mi odpusť, že jsi ty těžký práce musela dělat bez mojí pomoci. – Táto, měls mně to říct hned, ulevilo by se ti. Teď ale vím, že to kvůli Pertlovi muselo zůstat tajemstvím. Tenkrát bych ti řekla, nic si nevyčítej, za všechno může ta válka...“

Babička se dožila skoro stovky

... Byl zářijový prosluněný den, kolem našich hlav poletovaly stříbřité zářící struny babího léta, co chvíli přilnuly k našim tvářím. Uprostřed dvora v kyticích květin a věncích ležela babička. Zavřenýma očima hleděla do věčnosti s úsměvem... Vedle věnců seděl babiččin Olán a smutnýma psíma očima dění pozoroval. I včelky se s ní loučily. S nožkami ještě obalenými pylem usedaly na babiččiny sepjaté mozolnaté ruce, na vrásčité čelo i na její černé šaty... Vybavil se mi její hlas, když mi v den narozenin dávala srolovanou stokorunu a řekla: „Tady máš, chlapče, na přilepšenou,“ a pokaždé dodala, že jsem byl modrej jako tahle zástěra. Na všech cestách do údolí se mě ptávala: „Víš, proč Enšpígl brečel, když šel z kopce? Věděl, že bude muset zase do kopce. Je to jako v životě, kterej de jednou nahoru, potom hned dolů“...

Televizní pořad z roku 2023

V pořadu „Jiří Anderle a jeho lidská komedie“ na i-vysílání ČT (viz zde)  můžeme svého oblíbeného autora vidět, jak hraje na bubny, jak vypráví o svých přátelích (např. o Bohumilu Hrabalovi), o svých obrazech, o hraní v Černém divadle a cestách po celém světě, o učitelské práci po boku Jiřího Trnky, o manželce Miladě...

Před několika roky jsme v rámci jednoho z autobusových zájezdů organizovaných pod hlavičkou Šmidingerovy knihovny a ČSOP navštívili i Pavlíkov. Při prohlížení obrazů v místní galerii jsme si říkali, že bychom panu Anderlemu přáli ještě dlouhá léta naplněná tvůrčí prací a osobní spokojeností. Teď je září 2026, oslava autorových devadesátin – a naše přání stále trvá!

Alena Hrdličková, napsáno v září 2026