„ … A Jiří, sotva se s námi pozdravil, sotva odložil své cestovní kufry a brašny, ve svém máchovském širáku a v dlouhém svrchním kabátě tak, jak přijel, zasedl k pianu a hrál a hrál… Prsty přebíhaly hbitě po klávesách a vyluzovaly radostné, jásavé melodie…“ Takhle idylicky, hudební improvizací, míval ve zvyku se vítat s rodinou při návratech z pražských studií devatenáctiletý Jiří Wolker. Rodiče z něj měli radost – učil se dobře, žil skromně a snažil se o přivýdělek, aby drahota velkoměsta rodinu příliš nezatěžovala, navíc byl v tomto svém mladém věku už i uznávaným umělcem.

„Jdu lesní cestou k Jezerní slati. Všechno je zledovatělé i tráva se láme pod studenou glazurou. Obcházím louže, v kterých mráz nakreslil soustředné ovály, i když šlapu na drny v cestě, abych v sandálech neuklouzl, i louže se s praskotem boří. Led všechno spojil v jednu citlivou plochu.

Narodil jsem se v lednu a to je jistě příhodné pro mé pozdní bytování. Navíc jsem introvert, ač je to pro mé známé překvapivý fakt…“

„… Nebýt tohoto dopuštění, seděl bych dneska ve své skalní jeskyni a dával si do pořádku pasti, sítě a zbraně…“ Tahle slova zaznamenal Jaroslav Veselý v Pražském ilustrovaném zpravodaji v prosinci 1928. Tím dopuštěním je míněna skutečnost, že se obyvatel dalekých severních krajů Jan Eskymo Welzl (15. 8. 1868 Zábřeh – 19. 9. 1948 Dawson City) nedopatřením a proti své vůli ocitl po třiceti letech znovu v civilizaci. Jeho snem bylo žít svobodně - tak, jak si sám mohl kdykoliv rozhodnout.

Starší obyvatelé Strakonic si ještě pamatují na rodný domek Františka Ladislava Čelakovského (7. 3. 1799 – 5. 8. 1852) v ulici, která je dnes po našem slavném rodákovi pojmenovaná. Toto dnes už neexistující stavení vypadalo jako venkovská chaloupka – mělo původně šindelovou střechu (později z tašek), ve štítě dřevěné bednění, v jedné z dvou malých místností se bydlelo a v druhé byla pravděpodobně tesařská dílna. Pro zchátralý stav byl před čtyřiceti lety domek zbourán, místo aby jej město dalo obnovit.