O Janu Čarkovi z Heřmaně
Na žitné slámě jsem se narodil, vápnem voněla sednice, chlebem, který na stole schnul, dveřmi otevřenými dokořán dýchaly těžké ornice a z Hůrek pryskyřice šla, jak vítr zavanul…
Na žitné slámě jsem se narodil, vápnem voněla sednice, chlebem, který na stole schnul, dveřmi otevřenými dokořán dýchaly těžké ornice a z Hůrek pryskyřice šla, jak vítr zavanul…
Vodňanský lékárník František Herites zůstával ve svých literárních vzpomínkách skromně v pozadí. Psal hlavně o svých přátelích. A to tak procítěně a s tak milým humorem, že ještě dnes dovedou jeho řádky potěšit a přiblížit současným čtenářům dobu dávno zašlou. Ožívá v nich navíc naše domovská jihočeská krajina, která je drahá i nám.
„Co nevíte, tak najdete v knihovně.“ Takhle jednoduše uvažoval pan František Roman, otec budoucích mistrů světa v tancích na ledě – a důsledně se tím řídil. Naučil se několik jazyků, byl amatérským vynálezcem, v zaměstnání to dotáhl na pracovníka ministerstva dopravy, doma uměl všechno opravit a udělat. Dokonce šil manželce a svým třem dětem sandály. Jeho dalším heslem bylo: „Nekecej a dělej!“ Řídil se i jím. A aby toho nebylo málo, ovládal tím samým způsobem i zbytek rodiny. Naštěstí se mu povedl husarský kousek: rodinu tím ani neodradil, ani neznechutil.
„… Vy jste byl v Tibetu???“ „V Tibetu jsem byl pětkrát. Popáté jsme se dokonce pokusili zlézt severní stranu, kterou se ještě nikomu nepodařilo zlézt. A popravdě řečeno, nám také ne. Asi v polovici nám došel provaz…“ Od premiéry veselohry „Věra – nevěra“ uběhlo už víc než půl století, a přece si ji pamětníci dokážou vybavit. Přesvědčili jsme se o tom při nedávném zářijovém setkání spřízněných duší na pobočce Šmidingerovy knihovny Za Parkem.
Když bylo Daně Zátopkové třináct let, dělalo jí starost pomyšlení na budoucího partnera. Co když toho pravého náhodou mine? „Půjde třeba po náměstí a já tam zrovna nebudu…“ Tatínek ji ale uklidnil: „Neboj se, to zařídí osud, ten to má na starosti.“ Sám o tom věděl hodně – o zdánlivých náhodách šťastných i nešťastných. Měsíc po jeho svatbě vypukla I. světová válka a on musel na pět let odejít od rodiny, pak ale zázrakem přežil velmi těžké zranění a později ještě španělskou chřipku. Za druhé války ho čekalo vězení.
Mnoho současných seniorů si ještě dobře vybavuje jednu z velmi oblíbených knížek z doby jejich dětství - "Hanýžku a Martínka" od Jindřicha Šimona Baara (7. 2. 1869 – 24. 10. 1925). Její děj se odehrává v Klenčí pod Čerchovem, nedaleko Domažlic. Jednotlivé kapitoly o dětech jsou do ní vybrány z tří románů pro dospělé - "Paní komisarka", "Osmačtyřiátníci" a "Lůsy". Někdy se jim souhrnně říká „Chodská trilogie“. Původně mělo být o dva díly více, ale autor ty další už nestačil napsat.
„ … A Jiří, sotva se s námi pozdravil, sotva odložil své cestovní kufry a brašny, ve svém máchovském širáku a v dlouhém svrchním kabátě tak, jak přijel, zasedl k pianu a hrál a hrál… Prsty přebíhaly hbitě po klávesách a vyluzovaly radostné, jásavé melodie…“ Takhle idylicky, hudební improvizací, míval ve zvyku se vítat s rodinou při návratech z pražských studií devatenáctiletý Jiří Wolker. Rodiče z něj měli radost – učil se dobře, žil skromně a snažil se o přivýdělek, aby drahota velkoměsta rodinu příliš nezatěžovala, navíc byl v tomto svém mladém věku už i uznávaným umělcem.
V úterý 7. 1. 2025 jsme si při akci ŠK na kopci Vlčiny krátce popovídali o strakonické rodačce Lucii Fríbertové (12. 12. 2000 – 21. 12. 2023). Tato nadaná a ve škole (FF UK) velmi oblíbená studentka bohemistiky a češtiny v komunikaci neslyšících, která se mimo svůj obor zabývala navíc i hudbou a výtvarným uměním, se bohužel stala jednou z obětí agrese, jejíž výročí jsme si před několika dny (21. 12.) připomněli. Rodina a přátelé vydali před Vánoci sbírku „Vlčí poezie“ s ukázkami básní, které Lucie stačila napsat, a protože máme tuto knihu ve fondu ŠK, je možné si ji půjčit a přečíst.
„Jdu lesní cestou k Jezerní slati. Všechno je zledovatělé i tráva se láme pod studenou glazurou. Obcházím louže, v kterých mráz nakreslil soustředné ovály, i když šlapu na drny v cestě, abych v sandálech neuklouzl, i louže se s praskotem boří. Led všechno spojil v jednu citlivou plochu.
Narodil jsem se v lednu a to je jistě příhodné pro mé pozdní bytování. Navíc jsem introvert, ač je to pro mé známé překvapivý fakt…“
Máte nějakou představu, jak to mohlo vypadat v domácnosti lékaře v polovině 19. století? Žila rodina na jednom místě, nebo se často stěhovala? Patřila ke smetánce, nebo ne? Napadají vás nějaká konkrétní jména z té doby?