Na podzim a v zimě, když je zrovna nepříjemné počasí, si možná někdo v pravou chvíli vzpomene na tyhle legračně žalující verše Emanuela Frynty:
Jak je ten podzim smutný,
teskný a přeukrutný -
rve vítr listí z akátů,
zvedáme límce kabátů
a lije jako z putny.
Jak je ta zima krutá,
je tma jen táhne čtvrtá,
vážem´ si šály na uzly,
rybník je celý zamrzlý
a mračna šedožlutá…
Narodit se na začátku třicátých let minulého století do rodiny židovského obchodníka, to nebylo jen tak. Ne vždycky šlo prodávané zboží na odbyt - a rodina potom žila, jak se tehdy říkalo, „z ruky do huby“. A zase jindy se dařilo a doma bylo všeho dost. Zbývalo i na prázdninové cesty na letní byt, na vzdělávání všeho druhu, na auto i s řidičem… Ještě bylo daleko do tragických událostí II. světové války. Soužití s Čechy a s dalšími národnostmi v našem státě bylo do té doby povětšinou pokojné a přátelské. Běžná byla i smíšená manželství.
Víte o Jiřím Trnkovi (24. 2. 1912 – 30. 12. 1969), že jeho maminka Růžena strávila část svého dětství na Strakonicku, a sice ve Vodňanech? Píše o tom ve své láskyplné knize Můj syn a právě tato léta líčí jako velmi šťastná...
Otec J. Trnky byl klempířem, maminka celé dny šila, a tak malý Jiřík i jeho mladší bratr Ruda měli na hraní spoustu odstřižků a jiných materiálů. A také loutkové divadélko, které si spolu opravili. To vše podpořilo jejich tvořivost.
... A byli jsme tři. A když jsme šli, tak jsme potkali Zilvara z chudobince a ptal se nás, kam jdeme...
„Čím je člověk vzdělanější, lepší a ušlechtilejší, tím víc si váží přírody.“- tenhle citát pochází od učitele národů J. A. Komenského. Nepatří k jeho nejznámějším, zato u jiné z jeho myšlenek bychom autora asi uhodli snadněji: "Celý život je školou". Nebo u této: „Nejstrašnější jest, když stát nebo církev zakládá svou moc na nevědomosti člověka“.
Dne 8. února 1828 se v Nantes ve Francii narodil muž, který svými knihami a v nich publikovanými názory a přístupy k jednání a vývoji přispěl k tomu, že mnohé z mladých, ale i věkově vyvíjejících se čtenářů nalezlo v jeho knihách určitý vzor pro vlastní formování svého začínajícího životního postoje. Tím výjimečným mužem byl spisovatel Jules Verne. Ve veřejně přístupných zdrojích je většinou zařazen jako tvůrce vědecko-fantastických románů, což je holá skutečnost, o které bylo již napsáno mnoho článků i knih.
„… Lála je herec a byl mou chůvou, když jsem byla malá. Moji rodiče jsou také herci, ale matka už dlouho nehraje divadlo, protože, chudáček, trpí těžkou záduchou. Jsme herecká familie. I druhý bratr Dolda je herec a má teď svoji vlastní divadelní společnost. A já jsem rovněž hrála divadlo, již jako malá žabička, a dokonce jsem hrála s maminkou na jevišti Pannu orleánskou, než jsem se ještě narodila. Pak mne matka v noci porodila…“ – takhle vypráví o životě kočujících herců umělkyně Xena, která je hlavní hrdinkou románu Herečka.
U nás ve Strakonicích se můžeme pyšnit tím, že odtud pocházela Skupova maminka Marie, rozená Fialová (21. 1. 1868 – 29. 5. 1949). A že se Josef Skupa u nás narodil. Bylo to 16. 1. 1892 v hostinci, kde se tehdy říkalo U Varausů a později U Švehlů. Stojí na Velkém náměstí (č. 140) a je na něm pamětní deska. Dnes je v tomto domě obchod TempleStore. Malý Josífek ale v našem městě nevyrůstal, protože se rodina už po roce přestěhovala do Blovic a v roce 1897 do Plzně. To už měli Skupovi nejen syna, ale i dcerku Vilmu. Babičku měli ve Štěkni a tam také viděl Josífek poprvé představení cestující loutkové společnosti. Když mu bylo jedenáct let a pobýval u strýčka v Mladějovicích, vyrobil si s kamarádem ze staré bedničky jeviště, z papíru loutky a sehráli spolu příběh ze školní čítanky. Byl o tom, jak dva kluci lezli na hrušku a jeden z nich z ní spadl dolů. Babička navíc koupila Josífkovi dvě opravdové loutky, rytíře a Kašpárka, k nim přibyla doma udělaná papírová čarodějnice a malí kamarádi jako diváci se tedy měli na co těšit i dál.