Jules Verne, opravdu snílek?

Dne 8. února 1828 se v Nantes ve Francii narodil muž, který svými knihami a v nich publikovanými názory a přístupy k jednání a vývoji přispěl k tomu, že mnohé z mladých, ale i věkově vyvíjejících se čtenářů nalezlo v jeho knihách určitý vzor pro vlastní formování svého začínajícího životního postoje. Tím výjimečným mužem byl spisovatel Jules Verne. Ve veřejně přístupných zdrojích je většinou zařazen jako tvůrce vědecko-fantastických románů, což je holá skutečnost, o které bylo již napsáno mnoho článků i knih. A na základě jeho děl bylo vytvořeno také několik filmů v zahraničí i v tuzemsku.

Méně často se čtenáři zamyslí nad většinou podrobným popisem místa, kam Verne umístil své hrdiny. Nad itinerářem cesty osob, které putují po celé zeměkouli. A v neposlední řadě nad zeměpisnými a přírodovědnými objevy o, kterých spisovatel vypráví velice podrobně.

S přírodopisnými popisy se můžeme setkat snad nejvíce v jeho románu Dvacet tisíc mil pod mořem prostřednictvím zvídavého profesora Aronnaxe, jeho systematického sluhy Conseile a přímočarého harpunáře Neda Landa. Samotný kapitán Nemo se kromě osoby průvodce po dně moře stává neohroženým a pronásledovaným podporovatelem utlačovaných národů.

Myslím, že kluci technicky založení naleznou mnoho odpovědí na otázky, jak přežít v přírodě prostřednictvím jednání skupiny trosečníků v čele s Cyrusem Smithem v románu Tajuplný ostrov, které vrací do literárního života kapitána Nema, ale i bývalého piráta Ayrtona.

Nechme chvilinku promluvit profesora Aronnaxe, skvělého Conseile a Neda Landa z paluby bájného Nautilu.

Ti dva, Conseil a Ned Land, by byli v jedné osobě skutečně výborným přírodovědcem.
Kanaďan se nemýlil. Kolem Nautilu se prohánělo hejno ostenců s plochým tělem a s drsnou kůží, ozbrojených ostnem ve hřbetní ploutvi a naježujících čtyři řady ostnů po obou stranách ocasu. Je sotva co krásnějšího nad jejich nahoře šedou a dole bílou kůži, jejíž zlaté skvrny září v temných vírech vod. Dále se tu jako stuhy ve větru vlnili rejnoci, mezi nimiž jsem ke své velké radosti spatřil čínského rejnoka se žlutavým hřbetem a s jemně růžovým břichem; za okem měl tři ostny. Je to vzácný a v dobách Lacepedových ještě pochybný druh. Lacepede ho znal jen ze souboru japonských kreseb. Po celé dvě hodiny doprovázela Nautilus armáda mořských ryb. Při hrách a skocích spolu soupeřily v kráse, lesku a rychlosti a já jsem mezi nimi poznal zeleného pyskouna a parmice s dvojitým černým pruhem, bílého hlaváče s kulatým ocasem a s fialovými skvrnami na hřbetě, japonskou makrelu, obdivuhodnou rybu s modrým tělem a stříbřitou hlavou, i mnoho jiných.

Náš obdiv dosahoval neustále nejvyššího stupně. Napořád se ozývaly výkřiky úžasu. Ned ryby pojmenovával a Conseil je zařazoval. Já byl u vytržení nad hbitostí jejich pohybů a krásou jejich tvarů. Dosud nikdy mi nebylo dopřáno spatřit tato zvířata živá a volná v jejich přirozeném prostředí. Nebudu uvádět všechny druhy, které takto míjely před našima očima, celou tu sbírku ryb z japonských a čínských moří. Ryby připlouvaly v hejnech mnohem větších, než jsou hejna ptáků ve vzduchu, přilákány patrně září elektrického světla.

Náhle se v salónu rozsvítilo. Ocelové pláty se uzavřely. Kouzelné vidění zmizelo.

 

Krásným příkladem lidské obětavosti a přátelství mohou být postavy doktora Fergussona a jeho společníka Dicka Kennedyho a jejich sluhy Joa.

O tom, že Jules Verne velmi bedlivě sledoval uplatňování lidských práv a boj lidí za svobodu asi nejvíce postřehneme v jeho románech Matyáš Sandorf - Nový hrabě Monte Christo nebo Archipel v plamenech.

Generativní mysl Julese Verna se dokázala pustit i do míst neprobádaných, kam se sice lidé dostali, ale pod pokličku vědění a poznání jen něco málo nahlédli. Takovým příkladem by mohlo být čtení románů Cesta do středu Země, Ze Země na Měsíc nebo Ledová sfinga.

Je toho mnoho, co Jules Verne napsal. A je nutno podotknout, že jeho díla jsou většinou hojně ilustrovaná. O to smutnější je skutečnost, že knihy tohoto autora a skvělých ilustrátorů se pomalu ocitají na pomyslném okraji knižních polic. A dalším faktem je ta skutečnost, že současné technické možnosti filmového průmyslu dokáží někdy pravé divy a vlastní obsah knihy je jen slaboučkou osou, často přetrženou nitkou nám předkládaného děje. Proto vám doporučuji, vraťte se ke knihám. Mnohdy tam narazíte na jiný děj, který bude zprostředkován ušlechtilými lidskými osobami a dnes dosud reálnými prostředky, nikoliv lidmi s podivnou existencí, zombie, veleještěry, draky nebo masožravými rostlinami, jak jsem před nedávnem viděl v zámořské verzi Tajuplného ostrova.

Jules Verne odešel ze světa, pro který psal, dne 24. března 1905 v Amiens.

O tomto spisovateli se můžete kromě veřejných sítí dočíst v jeho knihách, často v částech pojmenovaných epilog. Velmi dobře je život Vernův popsán v knize od Jevgenije Brandise: Snílek Jules Verne, Lidové nakladatelství, Praha 1981, kterou většinou znají starší čtenáři, nebo v knize od Ondřeje Neffa: Jules Verne a jeho svět, Mladá fronta, Praha 2005, 2. vydání.

S letmým upozorněním je nutno zmínit i zajímavou trilogii od posledně jmenovaného autora (Pán vzduchu, Pán země a Pán moře) volně navazující na romány Julese Verna, kompilující románové hrdiny do zajímavých pozic a dávající Verneovým knihám nový, velmi zajímavý rozměr. O což se pokoušelo již mnoho autorů. Z českých např. J. M. Troska, který je známější starší generaci a jehož knihy jsou rovněž z knihoven mizející.

A tak se můžeme s určitou nadějí rozloučit částí textu k knihy Pět neděl v balónu, kdy přes nezadržitelné klesání tohoto dopravního prostředku, způsobené dravými ptáky, nakonec všechno dobře dopadne.

Tu ptáci změnili způsob boje a všichni společně vzlétli nad Viktorii. Kennedy pohlédl na Fergussona. Ten přes svou energii a klid zbledl. Nastalo hrozné ticho. Pak se ozval ostrý praskot trhaného hedvábí a koš pod nohama tří cestovatelů se propadl.

„Jsme ztraceni!“ zvolal Fergusson, dívaje se na tlakoměr, který rychle stoupal. Pak dodal: „Ven s přítěží! Ven!“ V několika vteřinách zmizely všechny balvany křemene.

„Stále padáme! Vyprázdněte vodní nádrže! Joe, slyšíš? Řítíme se do jezera!“

Joe poslechl. Doktor se vyklonil. Jezero jim letělo vstříc jako stoupající příliv. Předměty vůčihledě rostly. Koš už byl jen šedesát metrů nad hladinou Čadského jezera.

„Zásoby! Zásoby!“ zvolal doktor. Vyhodili do prostoru bednu se zásobami. Pád se zpomalil, ale balón klesal dál. „Vyhazujte! Vyhazujte ještě!“ zvolal naposled doktor.

„Už tu nic není,“ řekl Kennedy.

„Je!“ odpověděl stručně Joe a zmizel za okrajem koše.

„Joe! Joe!“ vykřikl hrůzou strnulý doktor.

Ale Joe už ho nemohl slyšet. Odlehčená Viktoria počala stoupat až do výše tří set metrů, kde se do

splasklého obalu vzepřel vítr a odnášel balón k severnímu břehu jezera.

„Je ztracen!“ řekl lovec se zoufalým gestem. „Ztracen, aby nás zachránil,“ odpověděl Fergusson.

 

A zbytek si musíte dočíst sami.

Poznámka: V textu byly použity úryvky knih Julese Verna: Dvacet tisíc mil pod mořem a Tajuplný ostrov (v překladu Václava Netušila)

 

Vilém Hrdlička, napsáno v únoru 2018

Klíčová slova: