Je toho tolik, čím nás může těšit a inspirovat příroda! A to obrovské množství podnětů se ještě násobí počtem nás, kdo jsme na příjmu. V každém přece ožívá něco úplně jiného a jinak. To svoje si každý uchovává po svém a srůstá s tím - a když tu a tam dojde na sdílení, dáváme tím těm ostatním i kousek své vlastní osobnosti.
Díky svému knihovnickému povolání se v takových situacích ocitám často, ať už se čtenáři, nebo v duchu s autory knížek. Velmi si toho vážím, že můžu u toho být. Některé výpovědi jsou až neskutečné. Například vyprávění z knihy „Podoben větru“, což je výbor z básní Václava Renče. V úvodu vzpomíná Renčův přítel a (politický) spoluvězeň Josef Hošek na to, jak po dlouhých letech strávených jen v cele, v dílně nebo na pustém dvoře nečekaně dostali příležitost vidět volnou krajinu. Bylo to v dubnu roku 1961 při převozu z Valdic do Hradce Králové:
„… A teď se náhle vyhoupne pojízdné zájezdové vězení v autobuse ČSAD přes práh brány valdických Kartouz do nádherného volného prostoru, který se mění v rytmu ubíhající cesty. Kolem chodí lidé v normálních lidských šatech barev celého spektra… Byla to až fyzická bolest pro okoralé oči. Rodí se neodbytná myšlenka: dokázat zmocnit se nějak všech těch barev, jejich krásy a jasu a vytvořit si pro další dlouhou vězeňskou budoucnost konzervy té krásy… Všude kolem čerstvá zeleň všech odstínů. A najednou zářivé žluté pole ohnice…“
Václav Renč připodobnil barvu toho pole k roztavenému slunci a topoly v aleji k plamenům šlehajícím k nebi. Splnil tím přání přítele, aby mu silné dojmy z cesty zachránil do jeho paměťové konzervy, z níž si je bude moci díky poetickým slovům stále znovu vybavovat. My, čtenáři, jsme pozváni, abychom se připojili. Ale ani sebevětší představivost není dostatečná k tomu, abychom se do popsaných zážitků mohli plně vžít – můžeme jen hádat, co ještě dalšího bylo tehdy za okny a jak moc to bylo vězňům vzácné a milé. Kdo byl tehdy v jejich blízkosti, vůbec netušil, co se v tom jinak obyčejném autobusu odehrává. A ti, kdo v minulosti sázeli stromořadí topolů, si sotva uvědomili, jakou roli jednou po letech zrovna tyhle stromy pro někoho neznámého sehrají.
Může to být jindy i obráceně. Kdyby vězňové viděli v krajině něco znepokojivého, třeba necitlivě ořezané stromy, ještě víc by jim to přitížilo. Nebo někomu jinému, kdo má zrovna náročné období. Je to tedy pro nás i určitý závazek, když se rozhodujeme, jak hospodařit kolem našich domů nebo na zahradách. To hezké dá víc práce, ale co my víme – možná že zrovna to bude pro kohosi neznámého důležité a bude to stát za to…
Alena Hrdličková, napsáno v srpnu 2023