Na pobočce ŠK Za Parkem se už několika čtenářům velmi líbila knížka Xavera Růžičky „Poslední medvěd v Čechách“ (1947), a tak stojí za to ji doporučit i dál. Tím spíš, že patří k těm pozapomenutým, na které se sám od sebe nikdo neptá. Nebýt výstavky v knihovně, akce „Rande s knihou naslepo“ a článku v ekologicky zaměřeném časopisu, asi by se skoro vůbec nepůjčovala. Dokonce je už dnes těžké i vypátrat něco o autorovi. Jen v antikvariátech a ve velkých knihovnách se dají ještě sehnat jeho ostatní knížky - Jano a vlk (1940), Kocour Tar (1941), Kakadu Pat (1944), Na život a na smrt (1946), Bouře nad Kašahrem (1958), Den ptactva (1958).
U nás ve Strakonicích máme jen tu o medvědech. Můžeme se z ní ale dozvědět spoustu informací i o životě dalších lesních tvorů – a to všechno velmi čtivou beletristickou formou. Posuďte sami nad několika úryvky z kapitoly o tom, jak se medvíďata naučila hodovat na mravencích. Ukázky jsou vybrány tak, aby i přes zkrácení textu navazovaly a dalo se domyslet, co bylo vypuštěno. A možná, že si přijdete knížku půjčit a dozvíte se i to všechno ostatní.
„… Na plošince nejnižšího z Vorařových vrchů pod skupinou rudokorých borovic se tyčily kupy velkých mravenišť.
...
Když byli na mravencích poprvé, nevěděla mláďata, jakou opravdu výbornou pochoutku mají před nosem. Proháněla jednotlivé mravence, což nebyla ani zábava. A když konečně nedočkavý medvídek zaryl čenich do mraveniště, aby užuž měl tu vonnou a lákavou lahůdku v tlamě, nabral si ji plnou dřívek a jehličí, které píchalo jak smečka křovních klíšťat, že medvídek nestačil plivat a prskat a utírat si tlapkami nos. Seděl přitom na zadku, aby měl obě přední volné, a věru, vypadal jako rozmazlené, ufňukané děcko, které neposlechlo a chce pláčem vzbudit soucit, aby ušlo trestu.
...
Tak tedy filuta medvídek mámu pláčem přivolal. Těžkou tlapou mu přejela po hřbetě, snad ho pohladila, broukla na dcerku, aby se šla podívat, jak na drobné mravence, aby to stálo zato polykat.
Rozvážně zajela tlapou po mraveništi a nemnoho na něm rozhrábla doškovou střechu z jehličí. Do rozvalin na vršku položila pracku a čekala. Obě medvíďata ovšem nelenila a provedla to jako máma. S vypoulenými očky a s čenichem chvějícím se netrpělivostí hleděla, jak se jim mravenčí zástupy hrnou ze všech stran na packy. Tu máma zas zvolna a s rozmyslem tlapu zvedla a funíc, pečlivě ji oblízala.
Konečně se i medvíďata nabažila. A tu jim máma ukázala další kouzlo tohoto podivného tichého lovu, při němž medvědí rodinka vypadá jako členstvo jakéhosi tajemného spolku při neméně tajemném obřadu. Rozhrábla tlapami mraveniště hlouběji, až se objevily jeho záhadné hlubiny z hlíny, z mrti, z dřevních drtin, z třísek, kde bylo plno chodbiček a komůrek. Až docela dole se objevily komůrky přeplněné válečkovitými bělavými mravenčími kuklami, které tam ležely pěkně v suchu, v teple a v čerstvém vzduchu přiváděném nesčetnými větráky.
To teprv byla pochoutka.
...
Celá medvědí trojice byla zahalena do oblaku zvláštní pronikavé vůně, která se trochu podobala vzduchu v lese po bouři s příměskem vůně po meruňkách. Dýchalo se jim lehce, tak lehce, až občas zakýchli. A ještě nebyli s hody hotovi, už se jich zmocňovala jakási nepochopitelná , skoro divoká veselost, jako by si přihnuli jalovcové.
...
To všechno byl následek mravenčí kyseliny, kterou vystřikovali ze zadečků rozčilení a zoufalí mravenci.
Nežli opustili toto dílo zkázy, olízali se ještě navzájem. Cesta odtud byla veselá. Dokonce i stará medvědice s nepopiratelným právem na usedlost se rozjařila do té míry, že skotačila s medvíďaty o závod...
...
Planince a mraveništi na Voraři se říkalo Mravenčí hora. Medvědice s mláďaty tam ovšem nemlsala příliš často, neboť pak by jistě mravence byli zcela vyhubili. I tak bylo dost divné, že se mravenci po takových sveřepých nájezdech neodstěhovali a neodešli budovat a bydlit někam jinam, kde by měli víc klidu. Sotva však suroví ničitelé jejich staveb odtáhli, pustili se houževnatě do práce, aby nepřehlednou spoušť co možná nejrychleji napravili. Sta a tisíce jich pracovalo na všech částech zbořeniště, a přece práci nepopletli.
Nejdříve se dali do opravy komůrek, v kterých si pěstovali na sladké šťávě ze mšic s velkým důmyslem podivný druh plísně, jejímiž výtrusy živili pak své vylíhlé larvy. Jedni dovedně kladli třísku vedle třísky, až vznikl pevný strop. Druzí přinášeli hlínu a kladli na strop, dusali a pěchovali, zatím co další podpírali strop na nejnebezpečnějších místech třískami jako břevny. Potom hned došlo na komůrky kukel a larev, a ještě později na stáje mšic; pěstovali v nich velké statné mšice z mladých výhonků černého bezu, kterého zde rostlo dost a dost, mšice modravě černé, matné barvy. Pak se dostalo také na zásobárny, široké, rozlehlé, skoro sály a konečně i na nejvyšší jizbičky, které zůstávají obyčejně prázdné a sloužívají za jakési kasárny mravenců vojáků a pracovníků. A už na kopici hustě kladli jehličí jako šindele; po něm lehce stéká i největší liják a výborně drží teplo.
Dlouho, velice dlouho jim to trvá, než je mraveniště způsobilé obývání, a ještě déle, než získají příslušné stupně teploty a vlhkosti v rozličných oddílech mraveniště, neboť jinou potřebují plísně, které ani člověk nedovede uměle vypěstovat, jinou oddíl s mravenčím plodem, vajíčky, larvami a kuklami a zase jinou mšice. Dlouho se také zdrží napouštěním trámců a břeven proti vlhku a proti plísni, která by je vkrátku uvnitř mraveniště zničila; to by se pak vprostředku propadlo, jako se to stane s opuštěnými, kde vyhynul nebo se odstěhoval celý rod.
I člověk se musí nad jejich „vědomostmi“ a „důmyslem“ zamyslit. A přece stačí jediné hrábnutí medvědí tlapy a mravenčí velkoměsto je rázem v sutinách!
To mraveniště, které medvědice rozhrabala před velkou bouřkou, propadlo zkáze, neboť proudy vod průtrže mračen zaplavily celý základ stavby. Jednotliví zbylí mravenci se rozeběhli po okolí a živořili, dokud nezašli. Neboť mravenec nedovede žít osaměle; jen ve společnosti je jejich životní síla.
Medvědice se u zničeného mraveniště zastavila, když zas s medvíďaty po čase přišla na mravenčí hody. Jeho mokré rozvaliny páchnoucí zatuchlinou očichala; nezdálo se však, že by ji pohled na zbořeniště nějak zvlášť dojal. Poodešla několik kroků k dalšímu a rozhrábla je nedočkavě na povrchu. Tentokrát nezničili celé mraveniště. Lízali jen mravence, kteří se vyrojili a nalezli na jejich tlapy…“
Pokud někdo z vás četl od Xavera Růžičky ještě něco dalšího nebo oněm něco ví a přijde nám o tom povyprávět, bude to samozřejmě vítáno. Jakmile by se aspoň nějaké informace sešly, dalo by se na tohle téma udělat i některé z literárních Zastavení. Charakter těchto akcí je takový, že se spoluprací čtenářů se počítá. Nejde o přednášky, ale o přátelské besedy, kde je možné se aktivně zapojit. A to se často i děje, i když to samozřejmě není nijak vyžadováno a záleží na každém, jestli má chuť jen poslouchat, nebo i sám dát něco k lepšímu.
Alena Hrdličková, napsáno v listopadu 2015