Znáte hru „Rande naslepo“? Dalo by se jí říkat třeba i „Zajíc v pytli“ nebo „Na koho to slovo padne…“ nebo ještě nějak jinak, jak by si kdo vymyslel. Při téhle hře si vybíráte překvapení. Dohodne se třeba skupinka lidí a pak si dají po dvojicích schůzku (rande) tak, že si nevybírají podle svého, ale podle losu. A takhle to jde i s knížkami. V jedné knihovně jednou vymysleli, že v únoru, kdy se slaví svátek sv. Valentina, by se hodilo nabídnout takovouhle zábavu čtenářům. Ti si pak mohli vybrat jak ty knížky, jejichž název a autora znali, tak takové, o kterých se to dověděli až po zapsání výpůjček do počítače.
A tak si někdo, kdo čte celý život třeba jen detektivky, najednou odnesl historický román nebo verše nebo komiksy, zasmál se tomu, dal těm neznámým knížkám šanci – a pak se často až divil, jak se mu líbily. Buď se pak vrátil ke svým zvyklostem, nebo si řekl, že rozšíření obzorů vlastně vůbec není na škodu a že někdy sám od sebe zabrousí i k jiným regálům, schválně, co to udělá. Naše strakonická knihovna tenhle hezký nápad převzala také, a můžu to tedy potvrdit od pultu pobočky Za Parkem, že to takhle u nás i v hlavní knihovně funguje a máme z toho radost my, knihovnice, i čtenáři. Jistě by to potěšilo i autory těch knížek, kdyby o tom věděli, a to ani nemluvím o lidech z té první knihovny, odkud „Rande s knihou naslepo“ pochází.
Na pobočce se každý rok stává, že ještě dávno po skončení akce se jí čtenáři, dospělí i děti, dožadují - a už se těší na příští rok na další. Někdo to dokonce dělá tak, že si v únoru takhle vybere hodně knížek naráz, půjčí si jich jen tolik, aby je stihl do měsíce přečíst, ale ostatní si zapamatuje a bere si je pak postupně také. V menších půjčovnách (třeba ve školách nebo na venkovských i městských pobočkách) by se ostatně dalo takhle půjčovat doopravdy i během celého roku: v počítači by byl seznam třeba 30 nebo 50 knížek s čísly, průběžně by šlo ho obměňovat a nabízet možnost „rande naslepo“ hravým čtenářům prakticky kdykoliv. Řekli by si nějaká náhodná čísla, viděli by pak, na které tituly si tím „sáhli“, a pokud by nebyly ty vybrané knížky zrovna vypůjčené, mohli by si je odnést.
Legrační je, že se při hře na rande dějí až neuvěřitelné náhody a už se s nimi tak nějak i počítá. Přijde paní, která špatně vidí, má ráda knížky s většími písmeny, ale dobromyslný osud jí to nijak nezkazí, protože na ni stejně vyjde přesně takovéhle čtení. Nebo jiná má s sebou vnoučka, řekne mu: „Vyber to pro mě ty“ – a výsledkem je příběh zajímavý pro ně oba, aby si mohli předčítat navzájem. Kdo se něčemu až úzkostlivě vyhýbá, například válečným historiím, riskuje, že zrovna to téma mu přijde pod ruku. Ale pokud to vezme jako znamení, že se má přece jenom odvážit, pak při vrácení knížky obvykle hlásí: „To mě překvapilo, co hezkých motivů tam autor vložil a jak to bylo nakonec povzbudivé“ nebo „Divil jsem se, jak tohle může někdo číst, a už tomu rozumím o něco víc, těm důvodům“.
Ne pokaždé výběr takhle překvapí, spíš se častěji děje to, že si čtenář vybere něco ze svého oblíbeného žánru, tak, jako by ty knížky viděl před sebou. Nejspíš existuje nějaká tajemná přitažlivost, protože jinak se to vysvětlit snad ani nedá. Představte si například takovouhle příhodu, která se před několika lety opravdu stala (a mimo to i nápadně velký počet podobných): Na pobočce jsem z deseti tisíc knížek vybrala do hry asi padesát, pak přišla dcera pana profesora Žíly, náhodně si z nich vytáhla jednu jedinou, a ejhle, na obálce byla fotografie ostružiny. Možná si řeknete, že to nic neznamená. Ale musím k tomu dodat, že pan Žíla byl botanik, byl na ostružiny zaměřený, a dokonce mezi nimi objevil a popsal úplně nový druh. Můžete se pak divit, že jsme se s tou čtenářkou daly obě do hlasitého smíchu a pochvalovaly jsme si, jak to pěkně vyšlo? Zkrátka, jak se zdá, knížky žijí svým vlastním tajným životem a vědí o nás víc než my o nich…
Alena Hrdličková, napsáno v lednu 2023