Kdo by neznal půvabné lidové jazykolamy typu „Strč prst skr krk“? Před mnoha lety jich jihočeská hudební skupina Bobři (vítěz Porty z roku 1978) dokonce několik zhudebnila – viz zde („… Na cvičišti čtyři svišti piští, těším se na lekci příští…“). Inspirovala mě tehdy k vytvoření celého příběhu, v němž se nevyskytují žádné samohlásky. Něco takového jde snad jen v naší milé češtině:
RDNr. J. Smrž, DrSc. zblbl. Vrhl srp skrz trs chrp. Škrrr, srp škrtl smrk, brnkl skrz krb, srkz drn, sdrhl hrst zrn. Chrst! Cvrnk – strhl prst Dr. S.! Brrr…
Hrrr – vtrhl vlk. „Prst? Prst! Hmmm… Vrrr… Chrrr, krch, blblbl…“ – prst drhl skrz krk. „Mlňmlňmlňmlň“ - vlk hltl z vln, prst zvlhl, zcvrkl. Vlk krkl, zhltl prst, frnkl.
Dr. S. smrkl, vrkl: „Grrr, prst v prxxxx…“
Vyprávěla jsem o tom pak při služební cestě v Polsku, kam mě vyslal vodňanský rybářský ústav. Spřátelení polští rybáři se sice tak nějak povinně zajímali o práci s odbornými informacemí v naší ústavní knihovně (to bylo mým úkolem tam odpřednášet), ale hlavně se mě ptali, jestli se opravdu jejich slovo „kominek“ řekne česky „krb“, jak se někde doslechli. Neuměli to ani vyslovit a nad dalšími podobnými českými pozoruhodnostmi nepokrytě žasli.
Při další přestávce jsme pak s velkým gustem dávali střídavě k lepšímu různá nedorozumění, vzniklá z podobnosti našich jazyků. Jeden z mých tehdejších kolegů například zval na ústavním pokusnictví polské návštěvníky k ubytování do „ubikace“ a vychvaloval její čistotu a útulnost, aniž by věděl, že si to hosté překládají jako „záchod“. Neméně krásná je příhoda z výstavy Země živitelka. Obézní polský fotograf nahlas vyslovil obdiv k obzvlášť vzrostlé prasnici ve výběhu, načež se všichni přítomní Češi zalykali smíchem. Jeho věta jim totiž zněla tak, že se mu ta svině podobá. Tak se to polsky řekne. A to ani nemluvím o slovese „hledat“, jehož význam patří v češtině do kategorie mládeži nepřístupných. Když při rybářských hrách sličné praktikantce uplavalo pádlo a polský host ji vyzval, že půjdou spolu hledat do rákosí, několik účastníků se při té příležitosti málem utopilo. Vyslechli totiž tu větu zrovna při plavání ve vodě a tak tak chytali dech.
Život je plný náročných úkolů a jazykové legrácky, to jsou jen takové milé hříčky určené pro chvíle oddechu. Ale poslední dobou nabývají na významu, protože zájem dětí a mládeže o mateřštinu slábne a není od věci zaujmout něčím veselým. Však také se na Úterním zastavení na pobočce ŠK (10. 1. 2023) zaměřeném na jazykové hry sešlo mezi ostatními 15 účastníky i několik učitelek. Líbily se jim jak příklady práce se souhláskami, tak se samohláskami (viz zde). A stejně tak i všechno ostatní. A že toho bylo! Namátkou můžu jmenovat třeba Píseň o zrušených záporech od Luďka Nekudy („Buď ke mně trochu vraživá, i když jsem smírně japný šika…“), „indiánská“ jména jako „Lovilaveverkyvkorunáchstromů… prakem“ z Divadla Járy Cimrmana (ve hře Afrika - viz zde),školní perličky (př. „V lese se ozývá ptačí zpěvot“), ředitelská hlášení („Kdo nemá zaplacené obědy, bude pověšen u dveří do jídelny“…), poznámky v žákovské knížce („Píše menší tužkou, i když má větší“…), pověstné užovky u Žofky od Josefa Skupy (zde) nebo Spejblova politická přednáška od téhož autora (v knize "Spejbl a kurtizána"), obměny písně „Šla Nanynka do zelí“ od Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, podobná hra s popěvkem „Skákal pes“ od Petra Staníčka (zde), absolutní rýmy v písních Zdeňka Svěráka („Moje sestra Sylva ochočila si lva“…) aj., „Veselé diktáty“ od Jiřího Dědečka, náhodné kombinace vět v mluvnických cvičeních (př. za větou "Scházeli se každý den a jejich společné dílo, malý krystalový přijímač, jim vznikalo pod rukama" shodou okolností následuje: "Musel se přiznat, že tento zmetek vyrobil on"), germanismy, anglismy a jiné zkomoleniny (př. "Nehmen Sie Platz" přeloženo jako "Berte se na své místo"), zhudebněné soudničky (jimi proslul Ivo Jahelka a doprovází je ukázkami ze soudních spisů, kam se kouzlo nechtěného v nervózní atmosféře úředního jednání vkrade velmi snadno), trapasy při vážných událostech (o nich vyšla mj. knížka „Vážení truchlící a ostatní hosté…“), hospodské popěvky (za všechny „Osle, osle, ó slečno, vy jste moje, vy vole, vy vole, vyvolená…“ nebo "... Bramoráčků talíř dal si nasmažit malíř, a neměl ani halíř, tak se to rýmuje…") a podobné písně na stejný způsob (př. od skupiny Nerez „Sleep, sleep, sleep my baby, slípky už šly spát, cheese, cheese, cheese my baby, čistotu mám rád, love, love, love my baby, lavor mi podej…“), palindromy (např. v knize Evy Schneiderové „Kuna nese nanuk“), “), „cizí jazyky“ (Vlasta Burian ve filmu „Funebrák“, haškovská němčina se slovy jako kystyhnát, šamstrdýnr a vozystrkajven z knížky Z. M. Kuděje "Ve dvou se to lépe táhne" nebo třeba Jiří Wimmer zde), humorný "dabing" typu "Sedm statečných" od O. Kaisera a J. Lábuse (scéna z flmu je naprosto dokonale namluvena česky, ale místo rozhovoru venkovanů s pistolníkem je to pojednáno jako schůzka provinilých družstevníků s přísným předsedou), překlepy („Antakrtida“…), přebrepty („národní umrlec“…), perly z automatického překladače („Šťastné Vánoce na Vás!“…), dětské experimenty s tvorbou slov („Dej mě dolů, dolůčku“…), různé mluvnické podivuhodnosti („Nesnese se se sestrou“…), novotvary od národních buditelů Jakuba Hrona Metánovského („Čujba i jsoucno prostora“ aj.) a dalších, přírodovědné názvy („ožanka kalamandra“…), pomůcky pro zapamatování hlasů ptactva (např. pěnkavčí "Naše paní pěknou dceru, pěknou dceru má, pěknou jako kvítí..." a jiné z 1. dílu souboru "Naši" od Josefa Holečka nebo spousta podobných ve "Švitořilkách" od Jana Hostáně), přísloví opravdová („Za mízky ti lýka dříti“…), hravě popletená („Kdo jinému jámu kopá, v apatyce nekoupí“…) i parodovaná (např. v „Dívčí válce“ od F. R. Čecha), záludnosti češtiny („Nemůžu neříct, že tě nemám nerad“… - viz např. zde nebo v knížce Jaroslava Žáka "Kámen mudrců"), průpovídky typu "Všechno teď na jaře pučí, všechno se nalejvá, a nám nikdo nepučí ani nenaleje!", hádanky ("Co mají společného holínky a hodinky? Jedny i druhé se natahují"), chytáky ("Má to červenou barvu a není to vidět, co to je? Rajče za rohem"...), atd. atd.
Samostatnou kapitolou jsou úmyslně bláznivá dílka, ať už lidová, nebo umělá ("Beznohej na hrušku leze, že tam ráčata vybéře"...). Z mého pohledu byl jejich největším mistrem Emanuel Frynta, a to jako autor i jako překladatel. Jeho knížky „Písničky bez muziky“ a „Moudří blázni“ šly při Zastavení z ruky do ruky. A někdo znal leccos i zpaměti. Třeba limerik o osobě z Kladna (""Znám zkušenou osobu z Kladna, ta říká, že krása je ladná, že Alík je pes a vesnice ves a v zimě že bývají chladna"). Hodně se líbily také nejrůznější parodie. Shodli jsme se, že za nejcennější z nich pokládáme ty, jejichž terčem bylo vlastní dílo – viz třeba obměna mimořádně slavné a dojemné písně Jiřího Grossmanna „Drahý můj“. Divadlo Semafor, kde tento dodnes s láskou vzpomínaný autor působil, bylo vysokou jazykovou úrovní svých představení proslulé. Zasloužil se o to hlavně Jiří Suchý, ale i jiní jeho spolupracovníci (např. Miroslav Horníček). V tomto výčtu nelze vynechat ani Osvobozené divadlo (zde se, mimo jiné, proslavila jedna z předscén J. Voskovce a J. Wericha, založená právě na slovní hříčce: "vši vodní" a "vši vod ní"), Červenou sedmu nebo soubor Vizita. A spousty, spousty dalších. Nebýt toho, že jsme si ukázky říkali zpaměti a nebylo potřeba nikde listovat, nedal by se z toho všeho stíhat ani nepatrný zlomek.
K překvapením večera patřilo mimo jiné upozornění na někdejšího Strakoňáka Jana Janského a jeho web, kde se dá ještě dnes najít písmenkovka o kachnách kázajících křesťanství (zde): „… Když křesťanství krachlo, kachny kráčely kupředu. Kráčely kupředu kriminalizací konkurence. Když kdokoli kazil kachnám kšefty, kapala krev. Krev kreativní konkurenceschopné konzervativní komunity. Kolem krchova kroužili krkavci. Kachny kolaborovaly. Konvertovaly komunisty, kapitalisty, konvertovaly kde koho…”
Asi nejznámější z písmenkovek je „Hoří horní heršpická hospoda“ od Zdeňka Kňučíka Navrátila a Vlasty Redla. Ale bylo jich na výběr ještě daleko víc (viz také zde nebo např. zde). Dokonce některé z nich byly vážného charakteru, protože ve sbírce „Sny bez přístřeší“ od Markéty Procházkové vyšly mimo jiné i verše tohoto druhu – a s ničím lepším z tohoto soudku se nikdo z nás zatím ještě nesetkal. Střídání smíchu s dojetím a zamyšlením bylo blahodárné i proto, že jinak by byl večer jednotvárný a asi i únavný. Rozešli jsme se tedy zavčasu, i přes chuť ještě pokračovat, vedeni příslovím „V nejlepším se má končit“. A tak jsme se uchránili osudu popsaného s patřičnou nadsázkou (tehdy) asi tak pětadvacetiletou Zdeňkou Hrdličkovou (dnes učitelkou češtiny) ve chvíli, kdy si zoufala při jedné z nekonečných školních přednášek:
„Pobírám Paralen. Ponouká polknout plnou pikslu, podlehnout psychedelickému pominutí. Přetrvává pocit pomíjivosti, pitomosti, perverze. Přetřásáme přednášené promluvy popředu, pozpátku. Podnikám pouť po planinách představivosti, plachtím po předem předmyšlených prostorách pro plytkou potěchu, Přežívám...“ : o)
Alena Hrdličková, napsáno v lednu 2023