Mnoho současných seniorů si ještě dobře vybavuje jednu z velmi oblíbených knížek z doby jejich dětství - "Hanýžku a Martínka" od Jindřicha Šimona Baara (7. 2. 1869 – 24. 10. 1925). Její děj se odehrává v Klenčí pod Čerchovem, nedaleko Domažlic. Jednotlivé kapitoly o dětech jsou do ní vybrány z tří románů pro dospělé - "Paní komisarka", "Osmačtyřiátníci" a "Lůsy". Někdy se jim souhrnně říká „Chodská trilogie“. Původně mělo být o dva díly více, ale autor ty další už nestačil napsat.
Jak je patrné z dochovaných příprav, Hanýžka se vdala za Tomše Smolíka ze sousedního statku a Martin Klika se dal na nebezpečnou dráhu pašeráka. Ve skutečnosti bylo všechno trochu jinak, ale to nic nemění na tom, že postava Hanýžky byla napsána podle maminky budoucího spisovatele Anny Šeplové a že vylíčení života na Chodsku ve čtyřicátých letech 19. století je ve všech třech knihách založeno na vyprávění rodinných příslušníků a dalších pamětníků. Všechny informace byly navíc pečlivě ověřeny a přes určité beletristické úpravy věrně vypovídají o skutečných dějích, o lidových zvycích, o proměnách venkovského života během roku. Aby toho nebylo málo, jsou napsány vytříbenou češtinou. Je podobná té, na jakou jsme zvyklí například u dosud hojně vyhledávaného Karla Klostermanna (1848-1923).
Čím to je, že J. Š. Baar, ve své době u českých čtenářů jeden z vůbec nejmilejších, už dnes pomalu upadá do zapomenutí? Hlavním důvodem je pravděpodobně jeho kněžské povolání, což jeho popularitě za minulého režimu uškodilo. Byl sice tehdy mj. čtyřikrát vydán jeho nejznámější román „Jan Cimbura“, ale to už nebylo nic proti dřívější době, kdy právě tato kniha vyšla mezi roky 1908-1946 osmnáctkrát. Po roce 1989 se začala některá Baarova díla znova objevovat, jenomže zanikla v záplavě jiné literatury a je otázkou, jak to bude dál. Jak je vidět podle příznivého hodnocení a mnohých vysloveně nadšených komentářů (i od mladých čtenářů) na populární internetové „Databázi knih“, naděje na znovuobjevení tohoto autora ještě je.
Za sebe a za návštěvníky mého dlouholetého působiště (jímž byla v letech 1995-2024 pobočka Šmidingerovy knihovny) můžu dosvědčit, že kdo se víc než jen povrchně s dílem J. Š. Baara seznámí, ten mu obvykle přijde na chuť a vysloveně si jej zamiluje. Neplatí to samozřejmě na každého, ale je až s podivem, kolik takových příznivců se na pobočce našlo a jak tím byli někdy i překvapeni. Totéž jsem slyšela i od některých dalších knihovnic z různých míst jižních a západních Čech i odjinud. Budoucí osud knih J. Š. Baara záleží ovšem i na tom, budou-li vyjasněna různá nedorozumění, která se kolem něj objevila. Takové zjednodušené soudy jsou o to smutnější, že právě jemu byly naprosto cizí a že si je podle mého názoru nezaslouží.
A víte, že u nás na Strakonicku žil jeden z nejlepších Baarových přátel a pomocníků? Byl to František Teplý (5. 2. 1867 – 11. 6. 1945), rodák z Marčovic. Působil jako kněz, historik a archivář, velkou část svého života bydlel v Malenicích u Volyně a s J. Š. Baarem si dopisoval, navštěvovali se a úzce spolupracovali při dohledávání podkladů pro jejich literární činnost. Velkou zásluhou F. Teplého je mimo jiné to, že navedl J. Š. Baara na příběh koně Běláčka při přípravách románu o Janu Cimburovi (viz článek zde).
Ze současných osobností, připomínajících J. Š. Baara, lze podle mých zkušeností vřele doporučit Martina C. Putnu (nar. v roce 1968). A z Baarových současníků právě F. Teplého, jehož knihu „Ze života J. Š. Baara“ (1937) už asi nikdy nikdo nepřekoná. Nebyl ale v té době jediný. V roce 1926 například vyšel obsáhlý „Baarův památník“ uspořádaný J. Skarlandtem. Všechny vzpomínky různých osobností v něm vyzdvihují předčasně zemřelého J. Š. Baara doslova do nebe. Vraťme se ale aspoň v krátké ukázce k tomu, jak jej viděl F. Teplý:
„… V Klenčí můj pobyt způsobil pravé pobouření, ale brzo uklidnění: dobří přátelé snášeli každý, co za stará lejstra nashledal. Pan řídící Jos. Srna pohnul městskou radu, aby edici zaručila. Však bylo třeba hnout v radnici archivem: ležel na něm úctyhodný prach velikého stáří, nejlepší konservátor listinných starožitností. Až r. 1905, 15. 6. sešli jsme se s Jindřichem v Plzni a jeli vesele »domů«, k tetě barviřuc, sestře Anny Baarové. Ve dne jsme se hrabali v listinném prachu, každý večer taškařili ve společnosti u Johannesů nebo u Heindlů… S Baarem šili všichni čertící, kámen se mu musel smát. Když jsme se loučili na faře s jemnostpánem Šandou, pravil milý staroušek smutně: Milí chlapci, dobře, že už jdete, ze mne by se stal darebák, ale stýskat se mi bude a nám všem po vás…
… Knězem byl celým, člověkem věřícím, třebaže někdy odbočoval z pravidelné řady — tím si také sám připravoval drsnou a trnitou cestu života. Nebál se z lidí nikoho — překážel tudíž povýšeným… Duševní převaha, široký rozhled v literatuře, upřímnost, životní moudrost, zejména pak teplá vlna jeho řeči i když prudčeji vyjadřovala bezelstné myšlénky, přátelská ústupnost, vlídnost, milý pohled očí podmaňoval mu kde koho, trvale, na vždycky. Obětavost, ochota k příteli neznala mezí: hlavně když se přesvědčil, že se potkal s dobrým srdcem. Patolízalství, lstivost a faleš nenáviděl… Klepy k němu neměly přístupu. Osobní starosti vlastní naň nedoléhaly, leda o matku, ale neštěstí přítele ba každého známého nebo osady, jednotlivce osadníka hluboce se ho dotklo — trápilo, kudy chodil, tudy přemýšlel, jak by mu pomohl…“
Alena Hrdličková, napsáno v řijnu 2025