Česká scénáristka, režisérka a spisovatelka Marie Poledňáková prožila dětství až do sedmi let v Nepomuku v západních Čechách, ale narodila se o několik desítek kilometrů dál – ve Strakonicích. Přišli jsme tak ke slavné rodačce dílem náhody, podobně, jako tomu bylo třeba s herečkou Xenou Longenovou nebo s loutkářem Josefem Skupou (i když u něj musíme připočítat strakonickou maminku i časté pobyty v nedalekých Mladějovicích). Na druhou stranu, spisovatelé Jiří Žáček, Věra Nosková nebo Jan Vlastislav Plánek se u nás nenarodili, zato v mládí nebo i po celý život ve Strakonicích žili. Ať tak, nebo tak, v historii našeho města mají vedle našeho nejvýznamnějšího rodáka Františka Ladislava Čelakovského svoje místo ti všichni.
Malá Mařenka se jmenovala rodným příjmením Jandová. Přibyla 7. 9. 1941 do rodiny, kde už jedno děvčátko měli – spokojenou a veselou Mirku. Druhé miminko bylo jiné. Často plakalo, špatně spalo a vůbec se chovalo tak, jako kdyby od maminky vědělo o jejím smutku z válečné doby. Nejspíš to takhle bylo i doopravdy.
Jak Mařenka rostla, užila si ale i hodně legrace. Její podnikavý, bezstarostný tatínek byl totiž skoro takový jako Luboš Rychman z filmů a knížek „Jak vytrhnout velrybě stoličku“ (1977) a „Jak dostat tatínka do polepšovny“ (1978). Úzkostlivá maminka s ním měla často víc trápení než radostí, ale obvykle ty radosti za to stály. Rodina držela pohromadě, všichni se měli rádi, jeden druhému pomáhal. Maminka se starala o děti i o těžce nemocnou babičku, pěstovala ovoce a zeleninu, chovala slepice a králíky, výborně vařila a uměla i šít a přešívat šaty. Tatínek se věnoval obchodování, dojížděl z práce jen na neděli, ale zato když byl doma, oběma dcerkám se s chutí věnoval.
Když skončila válka, byla Mařenka ještě maličká. I tak si později uměla vzpomenout, jak to bylo. V knížce „S kým mě bavil svět“ vypráví o přátelství tatínka s vojáky – uměl totiž anglicky, a tak se často scházeli: „… Konečně do Nepomuku dorazili Američani. Posádka bydlela v sokolovně, štáb měli v budově národního výboru na náměstí a k nám domů jezdívali tankem… Po válce se u nás začal trvale objevovat jeden Rus. Jmenoval se Michal Michaljanič… Táta ho celou válku ukrýval, o čem máma neměla tušení… Michal udivené mámě líbal ruku a v očích měl slzy, když s dojetím děkoval, jakého má úžasného a statečného manžela! Když jsme se po pár letech přestěhovali do Prahy, byl u nás Michal častým hostem…“
Michal měl špatné zkušenosti s ruskými komunisty, před kterými utekl do Čech. Snažil se před nimi varovat, ale marně. Mařenčin tatínek se s ním o tom hádal, protože věřil v komunistickou budoucnost. Teprve později se o Michalově pravdě přesvědčil, když mu hrozilo vyhození z práce a možná i vězení. Pro jistotu se dobrovolně stal horníkem a zase se opakovalo to, že jezdil za rodinou jen někdy a dcerkám i manželce se stýskalo.
V dolech se hodně vydělávalo, jenže v roce 1953 přišla měnová reforma a většině lidí nastalo období nedostatku. Rodiče museli šetřit ještě víc než dřív. Děvčata byla zvyklá pracovat, a tak si už tehdy přivydělávala pomocí v zemědělství. Vánoce roku 1953 byly chudé, a přece pro celou rodinu nádherné: „… Před rozsvíceným stromečkem jsme zpívali koledy a těšili se na dárky. Dostala jsem tehdy od mámy bílou šálu s čepicí, kterou mi potají upletla, a od táty několik knížek. Doktora Bolíta mám dodnes, knížka je odřená, ohmataná a vazba se rozpadá. A pak přišlo překvapení. Poslední dárek, schovaný až vzadu za stromečkem, zlatý hřeb večera. Bílé galoše s kožešinkou. Zešílela jsem štěstím! K zelenému montgomeráku budu mít bílé boty a bílou čepici! Od té doby jsem větší nadšení z dárku nezažila. Když můj vnuk dostane pod stromeček mobil, kolo, lyže nebo počítač, vidím, že má radost, ale tak bezmezné štěstí nezná…“
Tatínek se v zaměstnání tak dřel, že z toho dostal infarkt a musel se léčit. Stal se potom slévačem železa. To byla také těžká práce, ale aspoň už nemusel dojíždět tak daleko. Brzy se zhoršilo zdraví i mamince, dostala žloutenku a následovalo další dlouhé léčení. A aby toho nebylo málo, Mařenka utrpěla úraz při autohavárii, měla pořezaný obličej a poraněné oko. Když už to vypadalo, že bude zase dobře, dostala angínu a po ní zánět srdečního svalu. Musela čtyři měsíce ležet. A zase se její tatínek osvědčil jako ten nejlepší kamarád: „… Táta se mnou hrál šachy a občas se mnou probral látku, kterou moji spolužáci právě měli ve škole… Když jsem mohla vstát a pomalu se šourat po pokoji, táta pustil gramofon a začal zpívat… Vzal mě do náruče a začal se mnou tancovat po pokoji. Byla jsem v sedmém nebi…“
Marie byla nadaná na matematiku, fyziku a chemii, chtěla se věnovat vědě, ale neměla ten správný dělnický původ. Nebylo jí dovoleno udělat na vybraný obor zkoušku. Paní ředitelka ze školy se ji snažila potěšit: „Neplač. Nevíš, co všechno se může stát, kam tě život zanese. Třeba chemii ani dělat nebudeš. Možná tě něco bude bavit daleko víc. Nezoufej! Život je plný překvapení!“
Kdo ví, jestli tomu sama paní ředitelka v tu chvíli věřila. A zoufalé Marii, jak jinak, to znělo jen jako planá řeč. Nepřála si útěchu, ale nějaký konkrétní pomocný čin. Jenže dospělí už měli své zkušenosti a věděli, že by to bylo marné. Snažili se jen dát najevo účast, protože víc dělat nemohli. Nejhůř to nesl tatínek. Všechno doposavad vydržel a přežil, a teď viděl zdrcené milované dítě, jak místo radosti z nadcházejícího maturitního plesu prožívá takovou nepochopitelnou nespravedlnost: „… Šaty byly hotové, ale nevisely na ramínku. Ležely na koberci. Na hromádce byly pečlivě vystříhané motivy ze zbylé krajky. Z jedné strany klečela máma, vystřižené ozdoby z krajky aranžovala špendlíky na rozloženou sukni. Z druhé strany klečel táta. Nikdy neměl v ruce jehlu. Nikdy si nepřišil ani knoflík. Teď držel jehlu a nit a se skloněnou hlavou přišíval krajkové ornamenty na sukni. Nikdy jsem neviděla tak bezmocný, němý projev zoufalství. Nezvedl oči. Přece chlap nemůže plakat nad něčím, co nemůže změnit…“
Bylo by hezké teď napsat, jak byl tatínek po letech dojatý po spatření prvního z Mariiných nejúspěšnějších filmů – jenomže tak to nebylo. Zemřel nečekaně těsně před premiérou. Těch smrtí bylo v rodině i mezi přáteli víc a o některých víme i my diváci. Přinejmenším o tom, jak nesmyslně opustil náš svět Tomáš Holý, miláček národa, jehož role Vaška byla přirovnávána k rolím Shirley Templové. Tomáš už nechtěl v dospělosti filmovat, studoval práva, ale bezstarostná hravost mu zůstala. Bohužel na ni doplatil životem, když si chtěl jen tak pro zábavu vyzkoušet řízení vypůjčeného auta. A jak to bývá, nejvíc tím trpěli jeho rodiče, hlavně maminka. Lze něco takového soudit? Nikdo se dost dobře nevcítí do duše chlapce, který ve filmu hledal náhradního tatínka, a přitom on sám také měl rozvedené rodiče. Pro autorku filmu a pro diváky to bylo k dobru, přispělo to k věrohodnosti díla. I pro Tomáše to byla jistě dobrá terapie, prožít vlastní příběh trochu jinak a radovat se z úspěchu. Přesto člověku zatrne, když vidí na plátně jeho smutek, který nebyl jen hraný.
Kdo je zvyklý žít střídmě a užívá si radost ze zdánlivě nudného obyčejného rodinného i pracovního života bez bujarých večírků, nevěr a riskantních kousků, ten má smíšené pocity i z ostatních Mariiných filmů a knih, kde je zábava často až křečovitá a kde se jako všeobecně přijímaná samozřejmost přehlíží leccos, co se sice děje, ale dít by se nemělo. Co jen dílem šťastných náhod dopadne víceméně dobře. Popis až neuvěřitelných těžkostí, které takřka pravidelně provázely natáčení, vyvolává u někoho jak účast, tak i rozpaky. A podobně i okolnosti vzniku akciové společnosti FTV Premiéra a jiné události, o kterých pro nás napsala Marie ve svých vzpomínkách. Vše je podáno velmi čtivě, pěknou češtinou, za přečtení rozhodně stojí. A také za úvahu, oproštěnou od porovnávání. Zvlášť, když bereme vážně vděčné ohlasy diváků a čtenářů. Například: „… Přišla jsem o manžela, vychovala dva syny, oba mi zemřeli. Zůstala jsem sama s dvěma vnoučaty, 3letou Petruškou a 4letým Honzíkem. Nepíšu Vám proto, abych naříkala. Na vašem filmu jsem vydechla a našla sílu poprat se s osudem…“
Co je v Mariině příběhu asi tím hlavním, je působení a oslava dobré vůle, která dokáže vyvážit, co je sporné a nepříznivé. Jen díky ní se maturantka Mařenka nevzdala. Když se nedostala, kam chtěla, věnovala se nakonec umění a vytvořila filmy o Vaškovi, jejich volné pokračování „Jak se krotí krokodýli“ (2006), rodinnou veselohru „S tebou mě baví svět“ z roku 1982 (a ta byla v roce 2018 po velkém hlasování vyhlášená komedií století), příběh emancipované ženy a její rodiny „Kotva u přívozu“ (1980), filmy „Líbáš jako Bůh“ (2009) a „Líbáš jako ďábel“ (2012) a ještě mnoho dalšího. Včetně knížek, v nichž jsou filmové scény vykresleny do větší hloubky, s porovnáním pohledu jednotlivých postav, s velmi hezkými pasážemi popisu prchavých dojmů, které se sice dají z filmů odhadnout, ale na papíře mají svůj vlastní půvab. Autorka si vysloužila povýšené výtky od kritiků, a na druhé straně upřímné díky od přátel i od tisíců neznámých obdivovatelů. Co pro ně ten který film nebo knížka znamenaly, to by mohl říci každý za sebe a po svém, každý jinak, podle svých vlastních osudů a povahy. Převažuje vděk a radost – a to jistě není málo.
Alena Hrdličková, napsáno v září 2023