Vodňanský lékárník František Herites zůstával ve svých literárních vzpomínkách skromně v pozadí. Psal hlavně o svých přátelích. A to tak procítěně a s tak milým humorem, že ještě dnes dovedou jeho řádky potěšit a přiblížit současným čtenářům dobu dávno zašlou. Ožívá v nich navíc naše domovská jihočeská krajina, která je drahá i nám.

Heritesův blízký přítel Otokar Mokrý (25. 5. 1854 – 1. 1. 1899) se dožil jen 45 let a dnes už se jeho básně a povídky moc nečtou. Ve své době byl ale oblíbeným spisovatelem. Významným autorem a odborníkem byl i jeho bratr Ing. Dr.h.c. Theodor Mokrý (1857–1945), který působil v lesním a hlavně rybničním hospodářství.

Julia Zeyera (26. 4. 1841 – 29. 1. 1901) máme spojeného s jeho prózou, poezií i divadelními hrami. Jeho díla vynikají vytříbenou češtinou i obsahem.

Totéž se dá říci právě i o díle Františka Heritese (27. 2. 1851 – 19. 1. 1929). Obsahuje jak básně, tak především drobné povídky, črty, fejetony, postřehy z cest (z naší vlasti i z cizích zemí včetně Ameriky, kde s rodinou v letech 1893-1894 pobýval a kam se vrátil ještě také v roce 1896).

Pro strakonické čtenáře je zajímavá hlavně novela „Tajemství strýce Josefa“ (1882), protože se odehrává v našem městě (byť přímo v knize Strakonice jmenovány nejsou).

V komentáři uživatele Lukáše Kamila Bakeše na internetové Databázi knih (viz zde) čteme o tom, že bohatost jazyka je zde skutečně neuvěřitelná a že dílo se místy tváří jako ladná báseň v próze, jak příjemně jednotlivá souvětí plynou.

Pochvalný komentář napsala i strakonická čtenářka s přezdívkou Shui-Xian:

V době, kdy jsem Tajemství četla poprvé, mě odrazovalo Josefovou melancholií a sentimentem. Jeho vnitřní konflikt (smysl pro povinnost, poctivost a zodpovědnost vs. touha po návratu do milovaných končin) mě nedojímal, spíše otravoval - nepřišel mi uvěřitelný. Jak ale člověk vyspívá, mění se i jeho vlastní optika a dnes přiznávám téhle knize ohromnou autentičnost, věrohodnost. Herites odvedl dobrou práci ve vylíčení postav a jejich vnitřního světa. Děj novely je sice prostinký, ale o to snad jímavější, lidštější. Mnohé skutečnosti jsou v dnešním světle možná poněkud starobní, nicméně postrádají těžký patos - spíše utvrzují čtenáře v dojmech, atmosféře díla a dobovém zakotvení. Nakonec zjistíte, že louskáte text jedním dechem a po dočtení vás ještě dlouho drží...

Z knížky „Vodňanské vzpomínky“ (1905), která pojednává o přátelství a příbězích „vodňanského trojlístku“, je pro dnešního čtenáře obzvlášť přitažlivé nostalgické (ale současně i humorné) vyprávění o společném putování krajinou, jak vzdálenější, tak tou nejmilejší, vodňanskou:

...Roku 1873 o prázdninách jsme s Otakarem Mokrým a Josefem Holečkem vykonali první větší cestu, na Slovensko. Cestovali jsme už předtím každého roku... Rád vzpomínám i na tyto mladické potulky, ale na slovenskou cestu pak věsí se mé nejkrásnější vzpomínky do mladosti...

... Mokrého fantasie spředla celou historii o jeho lepenkovém, památném perspektivu. My jsme skrze jeho sklo nikdy mnoho neviděli, ale on pomocí své fantasie viděl výborně. Krakov viděl jako na talíři s Radhoště, i do Lvova, a daleko ještě na Rus rozeznával vesnice...

Básníkem byl Otokar Mokrý opravdovým, hlubokým…

… Básníkem byl Otokar Mokrý opravdovým, hlubokým a zůstal jím do smrti. Nejen tím, co psal, ale vším, co myslel, co cítil, v co věřil...

… Při vší statnosti tělesné byl Otokar Mokrý vždy měkký, citlivý jako dítě. Vše ho dojalo, všecko mu hned rozdrásalo srdce… Oči přivíraly se často a v plném veselí snivě a dumavě zatěkaly najednou do prázdné dálky. Jinak však Mokrý uměl se dívati také kolem sebe hrdě, jako člověk, který ví, co chce, a nedá nikým zmýlit se na své cestě…

Velice Julius Zeyer miloval údolí naší tiché říčky Blanice…

... Každého dne k večeru jsme společně šli na procházku, rodina Mokrého i moje, Zeyer s námi. Skorem pravidelně chodilo se na píseckou silnici, od kapličky pod račickým kopcem odbočili jsme stranou k sv. Vojtěchu, kde jsme dlouho a dlouho na zděné terase před kostelíkem často vyseděli, dívajíce se na západ slunce…

Julius Zeyer (který přišel do Vodňan v červnu roku 1887) byl místní krajinou nadšen:

… Býval unesen těmi čarovnými, barevnými tóny, jež za předvoj Šumavy zapadající slunce na rovině naší vykouzluje. Vidím ho živě, jak nahnul hlavu k rameni a přimhouřiv jedno oko, druhým se vpíjel do obrazu, s to nejsa se odloučiti... Velice Julius Zeyer miloval údolí naší tiché říčky Blanice a nejednou dívaje se na její, mezi olšemi a vrbami se křivící břehy, on, člověk, který tak mnoho viděl a znal svět, nad tímto prostým, nic neobyčejným, ale tak mile lahodným obrazem říkával: Může-li být co krásnějšího?...

S dětmi našimi byl výborný kamarád…

… S dětmi našimi byl výborný kamarád. Přeskakoval jim kameny u silnice (velmi častá a oblíbená zábava) a sázel se s nimi, kdo dřív doběhne k lesíku (to se skrčil, jako k zemi přitlačil, pěsti dal k ramenům a už utíkal, utíkal, neměl v tom tak hned soupeře). Na repertoáru objevovala se také z jeho podnětu ,,hra na Indiány". Zeyer unikaje pronásledujícím jej řvoucím divochům, najednou se obrátil, popadl jednoho po druhém, přemohl ho a povalil na posečenou louku, jak v tragedii nadělal po jevišti mrtvol, na konec překotil se sám s patrnou rozkoší do kupy schnoucího, vonícího sena…

… Julius Zeyer byl vždy k malým a nejmenším lidem měkký a vlídný; k bídným a ubohým byl pln soucitu. Kde mohl, pomáhal a podpíral…

… Pracovat s tesaři, když sekali klády nablízku jeho paláčíku, měl Zeyer obzvláštní vždy laskominy a pokaždé, když jsme šli okolo, vyslovoval tuto touhu… Uměl to, musím dosvědčit, ale že by byl kdy ve světě tesařinou se živil, mne přece nepřesvědčil; viděl jsem nad tím vším jeho vlastním i přátel líčením jeho vandru za řemeslnou prací vznášeti se pečlivou maminku, posílající za svým mazlíčkem peníze, aby mohl více Homéra číst a méně tesařit…

… Ve stycích s ženami bylo a zůstalo Juliu Zeyerovi mnoho tajemností, jež jistě nebudou vysvětleny. Doufejme aspoň, že nepodaří se nějakému literárnímu šťourovi hlubiny jeho srdce rozrýt a nešetrně odhalit, vyvěsit na trh veřejnosti, jako se stalo s tajemstvími jejich srdce, s nimiž uznali za dobré umříti, jiným velkým lidem, i dlouho teprve po smrti jejich. Kdo byla ta „ever present at the soul and ever absent from the sight“ – nevíme a nemusíme nikdy věděti. Jednou, sami dva jsme byli, zdvihl jsem sklenici s vínem a jako přípitek citoval jsem: „Té, která jest vždy přítomna mé duši a vždy vzdálena mému pohledu!“ – Zeyer přiťukl, oči se mu zaleskly a zasvítily, zazářily, pak jako by se smutkem potáhly - -

K závěrku dvě malé příhody…

… K závěrku dvě malé příhody, rázu jaksi anekdotárního. Jedna charakterisuje nejen Zeyera, ale i našeho jihočeského člověka. Zeyer šel jednou sám do blízkých lázní, kam jsme často chodívali, a dále krásnou alejí kolem libějického zámku až k poutnímu kostelíčku „Lomečku“. Na zpáteční cestě ustanovil stavěti se v lázních na malé občerstvení. Žádal kávu, kterou na výletech a vůbec vždy pil nejraději. „To nemáme,“ řekl výborný hostinský, jemuž se nechtělo kvůli jedné sklenici kávy dát v kuchyni rozdělati oheň. „Tedy víno“ – vlídně poprosil strávník. „To taky nemáme“ – živnostník s pravým jihočeským klidem přiznal se k nedostatku svého závodu.

„Co tedy máte?“ – Zeyer uctivě se otázal. „Snad vodu! Prosil bych o sklenici.“ „Tady pije každý jen pivo,“ odpověděl šenkýř dle pravdy. „To já nepiju,“ Zeyer na to zdvořile, jako by se omlouval a prosil za odpuštění. Venkovan se udivil, co je tohle za člověka, který nepije pivo. Ale klid svůj jihočeský neztratil, také se na hosta nijak nepohněval. „Tak jdou spánembohem,“ propouštěl poutníka. „Nu tak spánembohem“ – Zeyer na to s díkem se loučiv a žízniv vzdaloval se cestou k Vodňanům.

Druhá malá příhoda jest rázu jaksi pedagogického. Dvě malé holčičky před tváří Julia Zeyera se ukrutně popraly o jablko, jehož se obě chtěly zmocnit a jedna druhé ustoupit nechtěla. Po dlouhé rvačce ta, která prohrála, s pláčem odešla a vítězka s chutí pustila se do vybojovaného jablíčka. Tohle se Zeyerovi v jeho šlechetnosti nezdálo být správné i spustil velikou řeč mravoučnou. „Polovic jablka musí dát sestřičce,“ skončil. „Byl by to velký hřích, kdyby ho celé sama snědla.“

Podívala se na jablko, potom na Zeyera, rozvažovala, přemítala, a klidně zas kousala dál do jablka. „Když je ale dobré“ – řekla prostě. Zeyer zůstal jako omráčen; byl se svou pedagogikou i mravoučností v koncích… „To je báječná definice hříchu,“ vyslovil se ustrnule, všecek zdrcen, poražen na hlavu dětskou logikou…

Ladislav Stehlík v doslovu knížky „Vodňanské vzpomínky“ (ve vydání z roku 1958) píše o F. Heritesovi mimo jiné toto:

… Není zdaleka tak nečasový, jak by se na první pohled zdálo. Viděl rozpornost v měšťanském světě své doby mnohem hlouběji a pronikavěji než jeho vrstevníci a jeho smysl pro společenskou problematiku byla vypěstěnější a jemnější, než se mu všeobecně přiznává. Tříbil si jej denním stykem s lidmi ve své lékárně a stálým pohledem do jejich povah, i úsilím tvárným…

175. výročí

Strakonická Šmidingerova knihovna připomněla 175. výročí narození Františka Heritese besedou na pobočce Za Parkem (23. 2. 2026), na které se sešlo 11 účastníků.      

 Alena Hrdličková, napsáno v únoru 2026