Když bylo Daně Zátopkové třináct let, dělalo jí starost pomyšlení na budoucího partnera. Co když toho pravého náhodou mine? „Půjde třeba po náměstí a já tam zrovna nebudu…“ Tatínek ji ale uklidnil: „Neboj se, to zařídí osud, ten to má na starosti.“ Sám o tom věděl hodně – o zdánlivých náhodách šťastných i nešťastných. Měsíc po jeho svatbě vypukla I. světová válka a on musel na pět let odejít od rodiny, pak ale zázrakem přežil velmi těžké zranění a později ještě španělskou chřipku. Za druhé války ho čekalo vězení. Byl vojákem z povolání, velitelem místního pluku, a tak jej nacisté zavřeli jako rukojmího. Spolu s ním vzali i vedoucí velkých podniků, starostu, ředitele škol atd. Pustili je po dvou měsících, ale Danina otce až po dvou letech. Na konci války měl on i jeho žena až neuvěřitelné štěstí, když vyvázli při dopadu bomby na jejich dům… atd. atd.

Dceru Danu také provázely po celý život nejrůznější podivuhodné náhody a stejně tak i jejího manžela Emila. V knize „Náš život pod pěti kruhy“ (2016) si o tom můžeme číst jako v dobrodružném románu. O náhodách i o tom, čeho všeho dosáhli díky své pracovitosti, kázni a srdečnosti. Kniha vznikla jako záznam jejich vzpomínek i jako reakce na některé chyby a překroucení z jiných dokumentů. Vzhledem k dlouhému životu obou manželů a k jejich rozdílnému zázemí jsou navíc všechny kapitoly o jejich osudech výborným dokladem doby, což je přitažlivé samo o sobě.

Tři děti jako stupínky u Ingrů

Zvláštní dívčí jméno Ingrová měla Dana pravděpodobně po švédském vojákovi, který za třicetileté války málem zahynul na Moravě, zůstal ve Vacenovicích a založil tam rodinu. Jeden finský historik dokonce Danu informoval o tom, že kdysi dávno se jedna švédská vojenská oblast ve středním Finsku jmenovala Ingermanland.

Ingermani chovali koně, po lesích chytali finské hochy a nutili je do vojenského řemesla. Byli to prý tak dobří vojáci, že i car Petr Veliký si je pozval, aby mu dělali osobní stráž a carskou gardu, když stavěl Petrohrad. A já pořád hádám, kde se ve mně vzala ta láska k oštěpu. Třeba jsem se s ní už narodila.

K přátelům rodiny patřil generál Sergej Ingr, který byl kmotrem dětí a říkalo se mu strýčku, ačkoliv k blízkým příbuzným nepatřil. Stejné jméno způsobilo potíže Daniným rodičům za války i dětem potom po válce.

Dana se narodila 19. 9. 1922 ve Fryštátě a vyrůstala se svými dvěma bratry. Jeden byl o rok starší (a to přesně na den), druhý o rok mladší. S jejich výchovou pomáhaly četné sestřenice. Maminka byla slovácká malérečka. V rodině se hodně zpívalo, vládla tam dobrá a veselá nálada.

Osm dětí Zátopkových

Emil přišel na svět také 19. 9. 1922, tak jako Dana. Radost z něj rodiče neměli. Byl sedmý v pořadí a oni tak tak uživili starší děti. Po Emilovi měli pak ještě jednoho synka a maminka byla tak unavená a často i popletená, že se kolikrát ani nesoustředila na to, s kým vlastně mluví. Byla třeba sama s Emilem v kuchyni a zavolala: „Bohušku, či Jiříčku, však Emilku, doběhni pro mléko!“ A zrovna Emilek zařizoval různé pochůzky tak rychle, že to bývalo až na škodu. Například sprint s košíkem plným vajec, to mohlo těžko dobře dopadnout. A i jinak míval Emil na všelicos smůlu. Ve škole byl, i přes své nadání, navíc za nešiku, protože byl levák. Říkali mu, že je fňutr, galbaňa, nedochůdče…  Když pak pracoval ve Zlíně u Bati, zdokonalil se za velmi tvrdých podmínek v přesnosti i ve výkonnosti a dostal příležitost studovat: „Chemie mě opravdu bavila, měl jsem samé jedničky, jenom z chování dvojku…“ Ke snížené známce přišel dokonce dvakrát. Tehdy se něco takového přihodilo snadno. V jednom z těch případů se vsadil s kamarády, že udělá stojku mezi laboratorním sklem, krásně se mu to povedlo, ale byl přistižen. Přísnému tatínkovi pak ukazoval vysvědčení tak, že na dvojce držel palec.

Rodiče si cenili Emilových výsledků v práci, zato ale sportování zpočátku vůbec nepřáli. Na to se v chudé rodině pohlíželo jako na zahálku. František Kožík v knize „Na shledanou, Emile“ (1957) zmiňuje i to, že při tehdy obzvlášť oblíbeném fotbalu se ničily boty – a to také hrálo svou roli. Kromě toho uřícený člověk snadno ofoukne, nastydne a může chytit obávanou tuberkulózu. Nebo může při sportování dojít k vážnému úrazu. To se dokonce u Zátopků opravdu stalo – jeden z Emilových bratrů, Josef, se při bruslení ve věku deseti let zabil nešťastným pádem na led.

Cesta k vrcholovému sportu

Dana: … Usadili jsme se v novém bytě v Hradišti-Štěpnicích a bylo nám docela dobře. Hlavně že ta strašná válka už skončila. Jenom já jsem začala být nějaká nervózní. Kromě házené mě nic nebavilo. Častěji než dřív jsem chodila do sklepa štípat dřevo. To jsem dělala vždycky, když mě něco hlodalo. V té době mně totiž málem zkomplikoval život jeden můj nápadník, který měl být "ten pravý". Zvlášť naši o tom byli přesvědčeni. Mně se taky docela líbil, ale přesto jsem měla pocit, jako by všechno mělo být nějak jinak...   

Jednou jsem na náměstí potkala spolužáka, říkalo se mu Paša. Výborně hrál volejbal a v Sokole patřil k nejlepším nářaďovcům. Bylo po válce, a tak mezi námi padla i běžná otázka: "Co budeš dělat?" "To nevím," já na to. Další dotaz byl: "Uděláš výmyk na hrazdě?" Já: "S prstem v nose." "A plavat umíš?" "Bydleli jsme přece u Moravy, že se tak blbě ptáš! Dávno bych byla utopená." Nakonec Paša řekl: "Prosím tě, co váháš, přihlas se do Brna na tělák jako já!" To jsem tedy hned koncem roku 1945 udělala a hrozně se mi ulevilo. Zato naši byli šokovaní. V tichosti a tajnosti už plánovali moji další cestu s tím pravým... 

Podobně náhodně jako Dana se dostala ke sportu naše nejlepší běžkyně Jana Kratochvílová, kterou přivedla na stadion spolužačka z gymnázia – viz rozhovor zde. Začalo to nenápadně, ale byl z toho světový rekord v běhu na 800 metrů (1983) Ten je vůbec nejdéle platným světovým rekordem v oficiálních disciplínách v historii ženské atletiky.

Dana měla pohyb velice ráda a těšila se, že se mu bude věnovat i profesně. To  bylo celé, s žádnými mimořádnými výsledky nepočítala. Pak ale zvláštní shoda okolností zapracovala znovu:

… Kurzy patřily vůbec k nejhezčímu období v mém studentském životě. Vracela jsem se vždycky s pytlem nových zážitků, které by mě nikdy v životě asi nepotkaly... V roce 1946 jsme měly kurz atletiky v Doubí u Třeboně... Cítila jsem se jako házenkářka, ale organizačně mě zařadili do srubu mezi brněnské atletky. Tak jsem se začala seznamovat s atletikou nejen na hřišti, ale i v dobré partě. Jedna z jejích členek se jmenovala Vlasta, ale všichni jsme jí říkali Vlastůfka... Druhá byla Soňa Buriánková, šikovná na všecko a v té době naše nejlepší oštěpařka... Před závěrečnými zkouškami začala Soňa lamentovat, že se na oštěp přihlásila jenom ona, jediná ze dvou semestrů, a že musí sehnat ještě jednu, aby s ní házela. Jinak to prý nemůže být uznaný závod...

Emil: … My chemici jsme byli chápání jako sportovní čučkaři a počítali jsme s tím, že se nás jeho sportovní vášeň netýká. Ale Linhart měl jiný názor. Jednou na jaře v roce 1941 řekl stručně: „V neděli se koná Běh Zlínem a poběží všichni, s výjimkou nemocných.“ Hned mě začalo bolet koleno, které jsem si jednou v továrně narazil. „K lékaři!“ byl další Linhartův povel. Doktor, taky baťovec, byl stručný: „Nic mu není, může běžet.“ Při odchodu jsem dokonce zaslechl ještě poznámky – ulejvák, simulant. Popadl mě vzdor… Byl jsem atletický laik a nevěděl nic o tom, že bych se měl soustřeďovat na finiš, a tak jsem doběhl druhý… Hned po vyhlášení vítězů ke mně přišel opravdový atlet, Tomin Šafé… Přistoupil ke mně a řekl, že jsem se mu líbil, abych přišel na stadion. Byl jsem z toho všeho tak okouzlený, že jsem tam utíkal hned další den…

Seznámení

V létě roku 1948, kdy už Emil nepracoval u Bati, ale byl v armádě, byl pozván zlínskými atlety k pokusu překonat rekord v běhu na 3 kilometry. Dana při stejných závodech překonala rekord v hodu oštěpem. Navzájem si pogratulovali a Emil se vetřel do zlínského autobusu, když se odjíždělo do Bratislavy: „… Tam jsem se překonával v žertech a povídání, abych na sebe upozornil a získal její přízeň. Asi se mně to podařilo. Na zpáteční cestě jsem už seděl vedle ní…“

Dana ještě ve svém pokročilém věku vzpomínala, že po celý život obdivovala u Emila právě jeho optimistickou povahu, schopnost v každé situaci vidět její lepší stránku, neztrácet vtip a pohotovost.

Na první olympiádě

… Nikde nikdo, všechno zamčené. Začal jsem pískat náš signál, melodii naší nejmilejší slovácké písničky "V Zarazicách krajní dům". Za chvilku byla dole na zahradě, sedli jsme si na kraj bazénu a dumali, jak to mohlo dopadnout, kdybych byl začal s finišem o trochu dřív... Pohrával jsem si při tom s medailí a najednou žbluňk a už byla v bazénu...

Po návratu

… Když jsem se vrátila z Londýna domů, hned jsem zjistila, že se s mou nesportovní rodinou stala změna. Jednou jsem naše přistihla, jak si se zájmem prohlíží můj "tryskáč" a dohadují se, kterým koncem se to dřevo hází napřed a jestli na cíl, nebo jenom tak do vzduchu. Předvedla jsem jim to na louce před domem a položila tak základ k jejich sportovnímu rozhledu. Po olympiádě v Londýně 1948 přijel Emil k nám do Hradiště na návštěvu... Teď zavětřili něco vážnějšího a já jsem musela hned vyslechnout několik rad do života. Že to nemá smysl vodit do rodiny tak známého člověka... Navíc běhání není žádná pořádná existence a vede jen k tomu, že nápadník nakonec uteče...

Svatba

Taťka byl nimrod a rozhodl, že zlatým hřebem oběda budou bažanti. Vypravili jsme se pro ně na lesní správu na Velehrad. Mohli jsme použít autobus, ale jeli jsme raději na kolech. Navěsili jsme bažanty na řídítka a vesele se vraceli domů. Cestou mě Emil navedl, abychom se drželi kolem krku… Emilovi se samozřejmě nic nestalo, ale já jsem si odrala obě kolena a trochu taky nos. Když jsem potom na svatební den vyrukovala se žádostí, jestli bych nemohla ještě dopoledne jet do Napajedel hrát házenou, naši se doopravdy rozčílili…

Brzy po svatbě se Emil seznámil s některými osobnostmi našeho politického života. Velmi dobrý dojem na něj udělali například Rudolf Slánský a Vladimír Clementis. Ti oba byli později (v prosinci 1952) popraveni a těm, kdo je znali, bylo jasné, že byli obětí křivého nařčení. Protože „medaile otevírají dveře“, viděli Zátopkovi do politického dění o to důkladněji a nutilo je to porovnávat ideály a skutečnost. V knize Olgy Struskové „Dana Zátopková 100“ (2022) je ocitována mj. tato Emilova vzpomínka:

Vezměte si třeba Alexeje Čepičku – mimořádně schopného člověka, jenž byl po sportovní stránce vždy odborně na výši, komunistického poslance za okres Kroměříž, což je okres hluboce katolický. Jak ten likvidoval právě náboženství. Třeba můj někdejší trenér dr. Haluza, to byl člověk nábožensky založený. A patnáct let pracoval v Jáchymově. Zda se nedalo nic dělat? Ach, to ne…   

Na vrcholu slávy

Být světovým rekordmanem, to je přece jen pěkný pocit. Člověk se sice nadře, než se po těch nepatrných vteřinách vyškrábe výš než všichni ostatní, pak je však hrdinou, i kdyby se rozhodl jen odpočívat na vavřínech…

Sláva s sebou nesla i mnohé potíže. Kromě ztráty soukromí například i některá absurdní očekávání a nařízení. Emil dovedl díky dobrosrdečné povaze ocenit všechno, co pro něj kdo kdy dobrého udělal, a tak nevzpomínal na armádu ve zlém. Přes nutnost plnit náročné povinnosti, a přitom i pilně trénovat, viděl takové podmínky jako příznivé. Atletičtí odborníci se ale chytali za hlavu, když například v roce 1949 dostal rozkaz získat zpátky ztracený světový rekord v běhu na 10 kilometrů. Copak to jde, rekord na povel?

Ale první dva týdny jsem zatrénoval, pak si trochu odpočinul – a rozkaz nakonec splnil. O sedm vteřin.

Olympijské hry v Helsinkách

Často se všude připomíná největší úspěch manželů Zátopkových z roku 1952. Na olympiádě v Helsinkách získali dohromady čtyři zlaté medaile. Jedním z nejhezčích svědectví o těchto událostech je povídka „Jak to tenkrát běžel Zátopek“ od Oty Pavla. Vyšla v knize „Plná bedna šampaňského“ (1967). Ota Pavel sportovcům rozuměl. Trénoval s nimi, chtěl všechno, o čem pak psal, zažít i na vlastní kůži. Se svými hrdiny se sžil, stal se jejich osobním přítelem. O Emilovi věděl, jaké výkony podává při stavbě domku, jak i práci dovede spojit s tréninkem. Jak si dokázal vymyslet vlastní metody, aby dokázal ještě víc než jedinci s lepšími vrozenými dispozicemi. Jak dokázal utahat i vlčáka, který se k němu jednou radostně přidal. Pes po návratu nechtěl jíst ani pít a Emilovi se začal raději vyhýbat. Při společném běhu s Otou Pavlem ale předstíral Emil občas únavu, aby udělal kamarádovi radost. A jak to bylo v Helsinkách při maratonu?

Do Helsink má dosud daleko, ale trať už lemují skupinky lidí; jsou ohromeni jeho výkonem, a přestože by v čele raději viděli Finy, přemohou své zklamání a povzbuzují ho: „Hive Satu-Peka! Výborně, pohádkový Péťo!“

Sbohem, pohádkový Péťo!

Jméno Zátopek, pro Finy těžko vyslovitelné, opravdu v jejich řeči zní jako jméno pohádkového hrdiny. Připomíná se to i v pěkně připraveném dokumentu „Pohádkový Péťa aneb život(a) běh Emila Zátopka“ (2001, záznam viz zde) .Jedenáctkrát ve Finsku Emil startoval a pokaždé zvítězil. V roce 1952 už Finové věděli, že větších úspěchů v budoucnosti dokázat nemůže. Proto na něj při předávání cen volali: „Näkemiin Satu-Peka! Sbohem, pohádkový Péťo!“

Po olympijských hrách v Helsinkách Emil Zátopek ještě pět let závodil. Stal se držitelem všech větových rekordů od pěti do třiceti kilometrů, znovu mistrem Evropy, zvítězil v těžkých přespolních bězích. Dobyl v deseti letech všechno, víc už nešlo dokázat, olympijské rekordy, světové rekordy, tituly mistrů.Byl jmenován nejlepším sportovcem světa.

Čeho si Ota Pavel cenil na Emilovi ještě více, to byla jeho skromnost a přátelské naladění. Dorozuměl se sedmi jazyky, stal se mírovým běžeckým poslem mezi lidmi různých zemí. Nenechával se fotografovat před vitrínami plnými pohárů, klidně některé ze svých trofejí  i rozdal. Australskému běžci, jemuž se přes poctivé úsilí nedařilo, tajně přibalil do zavazadla jako výraz úcty jednu ze svých medailí, tak aby byla nalezena až při cestě ze závodů. Do Helsink odmítl odletět v případě, že by byla účast zakázána Stanislavu Jungwirthovi, výbornému sportovci, který se stal později světovým rekordmanem na 1500 metrů. V době před helsinskou olympiádou měl kvůli protistátní činnosti svého otce zrovna politický škraloup a nebýt Emila, závodění by mu bylo odepřeno.

Cesty po celém světě

Dana a Emil s velkou chutí poznávali cizí kraje a velmi si cenili toho, že se jako úspěšní sportovci podívali do mnoha vzdálených zemí. U Emila to šlo tak daleko, že byl srozuměn i s krkolomnou cestou z letních OH 1956. Konaly se v Melbourne a kvůli závadě na letadle a dalším nepříznivým okolnostem cestovala část sportovců lodí do Vladivostoku a pak vlakem přes Sibiř. Bylo to ve vánočním období, všichni byli zdržením zdrceni, ale Emil se sentimentalitě nepoddal.

… Když není jiné řešení, najdu si na tom něco zajímavého a nebudu si přece pěstovat marasmus ve vlastní duši...

Známá je také podobně laděná Emilova zásada, kterou se řídil při sportu a která se hodí i v mnoha situacích běžného života: „Když nemůžeš, tak přidej.“ Zaujala i režiséra Davida Ondříčka při přípravě filmu Zátopek (2021).

Emil byl z domova zvyklý vážit si všeho, co mu mohlo být nějak k dobru a co mu jako dítěti z chudých poměrů bylo vzácné. Ať už se něco povedlo zdánlivě samo od sebe, nebo to bylo výsledkem tvrdé práce, nebyla to pro něj samozřejmost. Možnost sportovat, cestovat a setkávat se s nejrůznějšími zajímavými osobnostmi jej smiřovala i s tím, že Dana následkem tyfu prodělaného v mládí nemohla otěhotnět. Jeho příbuzní přitom v rozhovorech (např. v pořadu „Vzpomínáme s rodinou“ zde) potvrdili, že měl děti rád a stejně jako jeho žena by si byl rád svou rodinu založil.

Než se trápit pro něco, co není, dávalo Emilovi i Daně smysl spíše se soustředit na to, co se dařilo. A to byly především hezké vztahy s příbuznými, se sportovními soukmenovci i se soupeři, výborné výsledky reprezentující naši republiku…

… Mamka ho od počátku milovala a byla přesvědčena, že je nejhodnějším člověkem na světě… Ničím nepohrdal a všechno ho zajímalo. Jeho svaté nadšení a oddanost pro věc mě úplně fascinovaly. Hlavně díky jeho zarputilosti jsem najednou poznala, co se dá ve sportu dokázat…

Dana jako trenérka

Dana odešla z vrcholového sportu v roce 1960. Stejně jako Emil ovládala vzácné umění přenechat úspěchy mladším následovníkům. Jako absolventka trenérské školy získala uplatnění právě mezi nimi a byla patřičně respektovaná i oblíbená. Emil, který pracoval na sportovním oddělení Ministerstva národní obrany a později v informačně dokumentačním středisku, postrádal při úředničině pohyb a čerstvý vzduch, zato ale doma to měl vynahrazené. Díky svépomocně postavenému domku se zahradou v Tróji v ulici Nad Kazankou měli teď s Danou blíž k přírodě, než když bydleli (společně s kamarádkou – tělocvikářkou Majdou) v obecním dvoupokojovém bytě v ulici U Půjčovny.

Rok 1968 a léta nemilosti

Přestože rodina Dany byla laděná masarykovsky a Emilova komunisticky, k politickým rozporům doma nedocházelo. Naopak, oba si díky rozdílným zkušenostem mohli své názory trochu poopravit. Také přátelství (a do roku 1956 i soužití) s Daninou spolužačkou Majdou bylo pro Zátopkovy užitečné. Majdin realistický pohled na svět dovedl snění vrcholových sportovců patřičně usměrňovat.

V létě 1968 Dana i Emil podepsali 2000 slov. Jako čestní hosté se zúčastnili olympiády v Mexiku a byla jim nabízena možnost emigrace – o té ale nikdy neuvažovali ani tehdy, ani později, kdy byl Emil pro své otevřeně vyslovované názory vyhozen z armády. Přátelé mu zařídili práci v podniku Stavební geologie, kde se pracovitý sportovec dobrovolně přihlásil na ty nejtěžší činnosti. Chtěl být na vzduchu a udržovat si fyzickou kondici, dělat něco pořádného a v dobré partě. Domů se dostával na několik dní vždycky jen jedou za týden nebo dva, jinak spával v maringotce. Jeho skupina prováděla vrty a hloubila studně. Byl tam šest a půl roku, líbilo se mu to a vydělával si tam víc než v armádě. Před občasnými návštěvami z ciziny to ale působilo mezinárodní ostudu, když vyšlo najevo, v jakých podmínkách žije.

Jednou se v Praze objevila skupina Basků ze San Sebastianu. Přijeli dojednat fotbalové utkání s Duklou Praha. Byl mezi nimi i náš přítel Patxi Al Corta a hned vybalil dotaz, kde je Emil. "No, někde u Hradce", dověděl se. A on, že ho musí vidět, že se chtějí opravdu přesvědčit, zda ještě žije, že slyšeli ledasco. Tak jsem je naložila do auta a jeli jsme Emila hledat. Byl podzimní, sychravý čas, měla jsem rýmu, ale vrtnou soupravu jsme nakonec našli. Stála v poli, kolem samé oranisko, bláto, pršelo. Ťopek přišel špinavý, v nějaké omšelé hazuce, gumáky zablácené po kolena. Pohled na něj byl tak skličující, že se Patxki rozplakal. Byl to tak dramatický moment, že ani Ťopek nevěděl, jak z toho s úsměvem vybruslit. Zvlášť když Patxi dodal: "My Baskové jsme zvyklí na nespravedlnost a víme, že od vlastních lidí bolí dvojnásob."   

V roce 1975 dostal Emil od Mezinárodního výboru pro fair play při UNESCO Cenu Pierra de Coubertina a směl si ji převzít v Paříži. Bylo mu pak nabídnuto zaměstnání v dokumentačním středisku ČSTV na Strahově, aby jeho osud nevyzníval navenek tak křiklavě a aby byl snáze dosažitelný, když se po něm někdo z ciziny sháněl. Byl by raději zůstal u vrtné soupravy, ale kvůli Daně a jejich domečku se s kancelářskou prací spokojil.

Na vymazání jmen manželů Zátopkových z paměti národa se pracovalo dál. Když v roce 1982 odcházel Emil do důchodu a všechny atletické oddíly přišly gratulovat k jeho a Daniným šedesátinám, Dukle naproti tomu nestálo jejich jubileum ani za korespondenční lístek…

Šťastné chvíle v soukromí

Na časté pobyty v cizině zůstala jen vzpomínka, i když od konce sedmdesátých let se možnosti vycestovat zlepšily. Nastěstí si Dana a Emil i v pokročilejším věku dobře rozuměli, byli obklopeni spoustou milých lidí a byli se svým životem v ústraní spokojeni. Ve vzpomínkovém dokumentu „Kde já se tady beru?“ (viz záznam zde) vystupuje Dana jako obdivuhodná devadesátiletá dáma, která i přes zdravotní potíže, způsobené úrazem, působí velmi vitálním a sympatickým dojmem.  

V roce 1979 nás čekalo překvapení. Dostali jsme pozvání do Finska… Deset let od roku 1968 jsme spolu nesměli vycestovat přes hranice a nic jiného jsme nečekali ani tentokrát. Žasli jsme a neměli tušení, komu za to poděkovat…

Ťopek byl šťastný, že má dole svoji dílnu a že ji může využívat. Ať se snažil, jak chtěl, stejně se jí říkalo „myšárna“… Nikdo mu v ní nesměl šňupat, protože měl všechno zajištěné podložkama a kapesníkama, aby to, co mělo být ostré, zůstalo ostré navěky. Všechno bylo popsané řemeslnickými pokyny, dokonce i tajným písmem. To si vymyslel, aby si mohl psát tajnosti…

… Možná bych na našem životě něco měnila, ale to nejde. V životě se jede bez generálky! Jednou, naostro. Ale když už máme tu příležitost promluvit veřejně, pak ujišťujeme všechny naše přátele, že jsme byli dobří lidé a nikomu jsme nikdy neublížili. Ať zůstanou našimi přáteli i nadále…

Místo posledního odpočinku

Manželé Zátopkovi v roce 2000 ještě společně sledovali přenosy z OH v Sydney. Přes Emilovy zdravotní potíže si slíbili, že se téhle velké sportovní radosti ještě dožijí a vychutnají si ji. Emil pak brzy zemřel -  21. 11. 2000.  V Daně jako kdyby, podle jejich slov, zhasla svíčka – ale i tak si uchovala elán a jasnou mysl, lásku k rodnému Slovácku a jeho unikátnímu folklóru, ke sportovcům… Aktivně se zúčastňovala společenského života a lidi kolem sebe přitahovala jako magnet. Přestěhovala se do menšího bytu, ve volných chvílích pěstovala květiny, pozorovala ptáky na krmítku, sepsala vzpomínky… Do bývalého domu a do jeho okolí, i když to bylo blízko, se už nikdy nešla podívat. Na novou adresu jí chodila spousta různých pozvání, ale kvůli věku a několika zraněním si musela z nich čím dál víc  vybírat a šetřit síly. Dožila se díky tomu velmi vysokého věku 97 let. Zemřela ve spánku  13. 3. 2020. Manželé Zátopkovi mají prostý společný hrob na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm. Je sestaven z dvou velkých, vodou ohlazených říčních kamenů… Emil má navíc na nebi i svou planetku nazvanou jeho jménem.

Při Pondělním zastavení 10. 11. 2025, konaném při příležitosti 25. výročí Emilova úmrtí, se sešlo 15 účastníků, padla spousta dotazů a vyslechli jsme i několik osobních vzpomínek na setkání s Danou nebo Emilem při sportovním soustředění, při besedě apod. Hlavně jsme se ale od strakonického sportovce Františka Řediny dověděli, že rekord Emila Zátopka v běhu na 10 km byl po 27 letech (v roce 1971) na evropském šampionátu časem 28:53 překonán strakonickým rodákem Josefem Jánským. Ten začínal ve Strakonicích, pokračoval v Českých Budějovicích a v Praze. V letech 1971–1974 byl československým rekordmanem na tratích 5 km, 10 km a 6 mil. Držitelem titulu Mistr republiky byl od roku 1971 do roku 1973. Startoval i na OH 1972, kde byl devátý v běhu na 10 km. V roce 1980 zaběhl maraton za 2:14:28, odjel pak na OH do Moskvy, ale v důsledku únavové zlomeniny tam závod nedokončil. K aktivnímu běhání se už nevrátil a ve sportovní činnosti pokračoval jako trenér mladých lyžařů (viz rozhovor zde). František Ředina o něm řekl v rozhovoru pro Strakonický deník (viz zde) toto:

Obdivoval jsem vždy Josefa Jánského. Vezměte si to 
z dnešního pohledu – chodil do práce do zbrojovky, ráno
 v šest hodin doběhl do Záboří nebo do Blatné, v osm šel do práce, naobědval se a v jednu hodinu odpoledne ho pustili 
a on si znovu dal těch dvacet třicet kilometrů. Řekl bych, že toto by dnešní vrcholoví sportovci nedokázali, při vší úctě k nim. Byly jiné podmínky a byly i jiné povahy, že toto dokázali.

Se stejnou úctou hovořil o J. Jánském a E. Zátopkovi i v knihovně při naší akci. Byli jsme za to vděční, že jsme se něco nového dověděli, a to doslova z první ruky. Podobné to bývá i při jiných Pondělních zastaveních. V tom je jejich hlavní půvab - že nejde o přednášku, ale volnou debatu. Přijde pak řeč i na všelicos nečekaného a vzácného.

Alena Hrdličková, napsáno v listopadu 2025