Kdyby se někdo rozhodl natočit film o životě ve Strakonicích před nějakými třiceti, čtyřiceti lety, mohla by jedna ze scén vypadat takhle: V otevřeném okně starobylého přízemního domu u parku vidíme postaršího pána s brýlemi, který se soustředěně přehrabuje v košíčku plném hub. Proti němu na chodníku stojí jiný pán, o něco mladší, vyptává se a ve tváři se mu zračí důvěra a nepředstíraná úcta. Kamera couvá a výjev se pozvolna vzdaluje, není co dodat, všechno je úplně jasné.