Josef Krejsa (14. 3. 1896 – 21. 4. 1941) byl po značnou část svého života obyvatelem rodného Husince, tedy obce, kterou snad všichni čtenáři strakonické Šmidingerovy knihovny už někdy navštívili. Je jim blízká jak svou polohou v Pošumaví, tak krásou okolí i historickým významem. Všichni si po cestě od kostela k památniku Jana Husa jistě někdy všimli i domu s pěknými a dosud dobře zachovanými sgrafity. A někdo zná i domek u nádraží, vyzdobený zjevně rukou téhož umělce. Byl jím právě Josef Krejsa, ve své době uznávaný malíř a grafik, ale dnes už bohužel pozapomenutý.

Protože letošek je rokem dvou jeho kulatých výročí, připomněli jsme si jeho obrazy a vzpomínky při dubnovém Pondělním zastavení, a to 20. 4. 2026. Měli jsme z čeho vybírat, protože J. Krejsa zanechal kromě malířského díla i četné zápisky, díky nimž vznikla knížka Václava Kinského „Madonka v lese“ (2006). Je součástí regionálního fondu ŠK a v době svého vydání byla i tématem besedy pro veřejnost, kterou uspořádal pan Karel Skalický.

Při našem nynějším setkání na pobočce ŠK (s účastí 9 osob) jsme všichni ocenili jak Krejsovo výtvarné umění, tak i jeho tvořivý přístup k životu a jeho radostem i značným obtížím. Jedna z účastnic akce, paní profesorka Miloslava Beranová, která v letech 1938-1948 žila právě v Husinci, nám vyprávěla o vnitřní výzdobě  tamní hospody (dosud stojící v sousedství domu, kde J. Krejsa žil), o dalším rodákovi, Cyrilu Chramostovi (1908-1990), který se s J. Krejsou dobře znal, o obrazech, které jsme si prohlíželi v knížce a které se nám všem líbily. A všeobecná byla i chuť přečíst si vzpomínky J. Krejsy celé, protože jsou mimořádné obsahem i osobitým podáním. Posuďte sami:

První pokusy

… Pokud se mohu upamatovati na své první pokusy v kreslení, jest to doba ještě před mojí návštěvou školy obecné, tedy velmi záhy, a to tak, že jsem se velmi rád díval do starých modlicích knížek mé babičky. Knížky byly kurentem tištěny a zdobeny hrubými neumělými dřevoryty, zejména křížová cesta… Další pokusy zesílily zejména, když jsem začal choditi do školy a měl břidlicovou tabulku a kamínek. To již bylo hej…

Cesty z Husince do Vlachova Březí

… Každodenní cesty do měšťanky… v dešti, sněhu i slunci, v podzimních syrových dnech, kdy kouř z ohníčků lákal zůstat s pasáčky a rozběhnout se do krajiny. Slunce v mrazivém odpoledni, kdy se sklánělo nad důvěrně milou věžičkou husineckého kostelíka, tvořilo zarudlé světlo a od rybníka bylo slyšet výskot bruslících dětí. Šel jsem pomalu, i když jsem cítil, že mne vše táhne na brusličky, a zároveň jsem si vychutnával každý krok v křupavém sněhu a nastavoval tvář slunečním paprskům. V kožené děravé kabele přes rameno jsem si nesl své ohodnocené práce od našeho laskavého pana učitele a výborného kreslíře Františka Míka. Zde jsem měl úplnou volnost ve svých malířských pokusech…

Na pastvě

… I po škole, i když je prázdno, pasu kozy na stráni nad Husincem. Také zejména o prázdninách na zadní strany výkresů, které jsme obdrželi s ukončením školního roku, stále kreslím a maluji, co se dá…

Učedníkem

... A kde jsou moje milované prázdniny, kdy jsem doslova mohl létat štěstím z pobíhání po krajině, malování a kreslení všeho, co mne napadlo… Moje přání o studiích v Praze nebylo vyslyšeno, neb rodičové nemají dostatek peněz… Stalo se však, že pan řídící Mařík poslal k nám netolického mistra Františka Kováře, malíře a řemeslníka dobrého a svědomitého… Jsem rád, že mohu býti u barev a štětců. Putujeme krajinou a zdobíme interiéry panských domů a sídel, jsme u bohatých sedláků, kteří by nejradši své parádní pokoje po pansku zdobili, jsme ve švarcenberských sídlech, kde se učím malovat na štuky a omítky. Maluji z volné ruky girlandy, figury, révu a jiné finesy. Pracuji samostatně a jsem tomu rád…

… Chodím ve volných chvílích po krajině a črtám si ženské při práci v lese, oráče na poli i celé rodiny při sklizni, jak před bouřkou sklízejí sena. Sotva rychlými čarami nahodím téma, běžím jim pomoci...

Na vojně

… Armáda udělala konec mým předsevzetím a plánům… Snad osud tomu sám chtěl a zavál mne do hlavního města mocnářství – do Vídně, kde jsem u malování, a tím tedy šťasten, jak to jen na vojně jde… Myslívám zde ve Vídni také často na domov… Nezapomenu nikdy na ten čerstvý, vše vnímající čas, kdy vše vonělo a chutnalo a já si ty vůně vryl do paměti. Čím to je, že teď již tak nic nevoní? Asi mám nos plný terpentýnu…

V boji

… Na frontu… Jako když šoupou s dobytčetem po celém mocnářství a válečných místech. Hrubí vojenští páni a jejich obhroublé vtipy mi znějí v uších a budou ještě dlouho. Zdalipak Rakousko dlouho s takovými vydrží. Když vidím kolem sebe samé utrpení, jsem šťasten za to, že žiji, byv zraněn šrapnelem…

Dezertérem a zajatcem

… Plně vytížen prací výtvarnou pro veškeré důstojnictvo i pro své soudruhy, které všechny zvěčňuji, koloruji a vůbec, v chatrné boudičce, kterou zovu ateliérem, znovu pracuji…

... Velmi lituji toho, že mi válka znemožnila býti u svého tatínka v jeho posledních chvílích. Zvláště v této době, kdy na mne stále větší silou doléhá moje zdravotní prokletí souchotináře, myslím intenzivně na své rodiče... Můj otec byl rozumný a velmi pokrokový člověk. Jeho nejmilejším čtením byla bible a o jejích textech často rozumoval. Neměl lehký život, vždyť po návratu ze čtyřleté vojny nalezl svůj rodný nájemní statek v Drslavicích vyhořelý... Nezapomenu nikdy na maminčin chápající úsměv, když jsem naléhal, že musím studovati v Praze na akademii, a mával svými výkresy. Všemožně, jak jen to v naší nouzi šlo, mne podporovali...

Legionářem

… Do své smrti budu v sobě nositi, jak jsme se z nepatrného hloučku probíjeli a jak velká armáda z nás vyrostla nespornou zásluhou našeho starosty Čapka. Žili jsme upřímný život, dech duše národní ovíval nás a my pro pokrok a svobodu vlasti byli schopni všeho…

Vidění

... Však pocházím ze stejného hnízda, jako náš kazatel a kněz Jan z Husi. Moje vidění, která mne na každém kroku provázejí, hovoří o Madoně a Mistru. Podobá se to téměř dávnověkým legendám, které vídávám a slýchávám na pláních jihočeských, v temných hvozdech, když se lámou ve vichřicích. Madona jihočeská, šumavská, s udřenýma rukama a očima trpícíma, které miluji a ku kterým vzhlížím a jejichž světla se doprošuji. Tak jako naše české ženy, s náručí plnou lásky a něhy, s očima laně z Boubína...

Na studiích

… A nyní jsem ve své vysněné Praze. Je jiná doba, ale představ mých opět nenaplnila… Však kdo na boj se dá, vytrvati musí. Nebojuji jen o svá studia a umění, musím nejdříve zápas o holé živobytí vybojovati…

... Bydlím v Libni v pokojíku s malou kuchyňkou místo vchodu... Když v podvečerním soumraku zasvítí sem zapadající slunce a ozáří barvy mých obrazů, cítím, že se naplňuje pomalu a nuzně, ale bez zbytečných oklik to, co jsem si vysnil. Tvořím, tvořím co nejvíce a snažím se poctivě...

Zpátky v Husinci

… Dne 3. května roku 1925 jsem se v kostele sv. Štěpána oženil se svou Karličkou… Po mém doposud bouřlivém a přerývaném životě já, slabý a neduživý nemajetný malíř, nalézám štěstí v prazvláštních slůvkách a dotycích něžnosti...

... Cítím Husinec a jeho okolí jako mystickou bránu, tajemné místo, kde se na každé straně – ať té šumavské či té opačné, směřující k Písku a Vodňanům – nacházejí vlastnosti jiné, ale stejně krásné a hloubavé krajiny, vyjadřující povahu českého člověka a jeho těžkého živobytí. Někdy mne všechna ta moje zjevení, spjatá s krajinou minulých i současných věků, kterých není možno vyložiti běžnému divákovi, zatahují k tak tajemným niterným prožitkům, že ani já nejsem zatím schopen je všechna vyjeviti. Mám však již ve svých obrazech mnoho z těchto vidění uloženo, to co slovy nelze naprosto vyjádřiti...

… Nutno sžíti se s lidem a krajem, státi se jeho součástí, poddati se práci génia loci na bytosti lidské a nutno k takovému úkolu dorůsti…

... Miluji ve svých tvůrčích cestách volnost a tajemství vlastních objevů... jsem dravcem, který usedá na holé koruny javorů a zaměřuje svůj pohled do krajiny, která se připravuje k zimnímu spánku. A opíraje se o kmen silného smrku – velikána, který pamatuje mé pradědy a prabáby, v posvátném usebrání před vstupem zpět do krajiny lidí rozjímám a tuším v dáli rozžíhající se světlo ve světnici dřevěného domečku na kraji vsi, kde hučící a praskající průzory mezi pláty kamen malují na strop čertovské ornamenty...

Kouzlo šumavských rašelinišť

... Tam, jakoby bez hlesu, čekají v tichu dramatické momenty, které, probíhajíce v jiných než lidských rozměrech, mají blízko k mytickým obrům. Každý padlý strom, kořen či džungle kapradě, té kouzelné květiny, má svůj vlastní čas a svou vlastní sílu. Velebím vznešenost přírody v samém jejím lůně. Jest to velmi vzrušující princip, který nemá daleko k erotismu, který však jest v mém milovaném kraji na každém kroku patrný... Jsem zde třeba nejposlednějším člověkem, jen když jsem tady, zde jsem šťastný...

Temno

… Jsme jako lidé nahnaní do chlívků s dřevěnými posadami a čekáme na smrt. Tak tomu bylo i v první válce. Mobilizace však byla jasným důkazem, že náš národ jest silný ve své vnitřní povaze. Ale ani silný národ neodolá zvůli a hrám politikaření… Musím říci, že velmi těžce prožívám to, co se u nás nyní děje… Snad proto se mi můj vlastní zdravotní stav, který jest jistě zrcadlem stavu psychického, tak rapidně zhoršuje… Pracuji pilně, jak jen mohu, neboť za každý, každičký den na božím světě musím být vděčen…

Dvojí osud obrazu „Mrtvá slať“

... V Obecním domě v Praze byla letos uspořádána výstava Sdružení jihočeských výtvarníků a já se hrnul účastniti se jí v hojné míře, a to dokonce se svým nejrozměrnějším olejem Mrtvá slať, který osobně považuji za vrcholné vyjádření divokosti, pestrosti a výjimečnosti ducha toho místa i celé Šumavy. Tento obraz jsem maloval tak, že jsem stál po kolena v bahně, obuv promočenou a v tom značném chladu a vlhku se celé moje tělo třáslo. Ohříval jsem se vždy chvíli u ohníčku, zapálil cigaretu a zase do práce. Bylo třeba hodně duševních sil a soustředění, abych vystihl podstatu. Zdolal jsem tu práci dobře a zachytil krom harmonie i tu zimu, která tam byla veliká... Vše na oné výstavě dopadlo jinak... mé plátno skončilo u vrátného Obecního domu... Bolelo to velmi a aranžéry výstavní jsem počastoval nehezky, že by to ani papír byl neunesl. Praha má pouze své miláčky, kteří se dovedou blýskati a ukazovati, ohýbati záda, ale na venkovského malíře kouká svrchu a přehlíží ho až k zamítání a pokořování...

V polovině třicátých let minulého století byl obraz „Mrtvá slať“ zamítnut, ale v roce 1925 na výstavě Národní galerie „Vltava slavná a splavná“ se své slávy dočkal. Byl spolu s podrobným komentářem umístěn na jednom z nejviditelnějších míst a obdivován stovkami návštěvníků. Doufejme, že i vzpomínky Josefa Krejsy potěší ještě mnoho čtenářů a že se co nejvíce naplní slova Václava Kinského z roku 2006:

... Přeji každému, aby nalezl v životě tohoto jihočeského malíře a grafika poklad, který je uložen v jeho díle a hovoří...

Alena Hrdličková, napsáno v dubnu 2026