Víte o Jiřím Trnkovi (24. 2. 1912 – 30. 12. 1969), že jeho maminka Růžena strávila část svého dětství na Strakonicku, a sice ve Vodňanech? Píše o tom ve své láskyplné knize Můj syn a právě tato léta líčí jako velmi šťastná...

Otec J. Trnky byl klempířem, maminka celé dny šila, a tak malý Jiřík i jeho mladší bratr Ruda měli na hraní spoustu odstřižků a jiných materiálů. A také loutkové divadélko, které si spolu opravili. To vše podpořilo jejich tvořivost.

... A byli jsme tři. A když jsme šli, tak jsme potkali Zilvara z chudobince a ptal se nás, kam jdeme...

„Čím je člověk vzdělanější, lepší a ušlechtilejší, tím víc si váží přírody.“- tenhle citát pochází od učitele národů J. A. Komenského. Nepatří k jeho nejznámějším, zato u jiné z jeho myšlenek bychom autora asi uhodli snadněji: "Celý život je školou". Nebo u této: „Nejstrašnější jest, když stát nebo církev zakládá svou moc na nevědomosti člověka“.

Co říci na začátku zprávy o Zastavení nad dílem Jana Amose Komenského? Postupujeme i při jiných akcích ŠK od známého k neznámému a od jednoduchého ke složitějšímu - a tentokrát samozřejmě také, tím spíš, že jde o zásady prosazované právě Janem Amosem. Co o něm víme všichni, kromě toho, že to byl učitel národů? To bylo už za jeho časů vystiženo čtyřverším Francise Quarlese, které bylo připojeno k portrétu pořízenému Václavem Hollarem:

 „Hle vyhnanec, jenž v Božích službách byl

a zlobnou sílu sudby okusil.

Dne 8. února 1828 se v Nantes ve Francii narodil muž, který svými knihami a v nich publikovanými názory a přístupy k jednání a vývoji přispěl k tomu, že mnohé z mladých, ale i věkově vyvíjejících se čtenářů nalezlo v jeho knihách určitý vzor pro vlastní formování svého začínajícího životního postoje. Tím výjimečným mužem byl spisovatel Jules Verne. Ve veřejně přístupných zdrojích je většinou zařazen jako tvůrce vědecko-fantastických románů, což je holá skutečnost, o které bylo již napsáno mnoho článků i knih.

Na pobočce ŠK Za Parkem se už několika čtenářům velmi líbila knížka Xavera Růžičky „Poslední medvěd v Čechách“ (1947), a tak stojí za to ji doporučit i dál. Tím spíš, že patří k těm pozapomenutým, na které se sám od sebe nikdo neptá. Nebýt výstavky v knihovně, akce „Rande s knihou naslepo“ a článku v ekologicky zaměřeném časopisu, asi by se skoro vůbec nepůjčovala. Dokonce je už dnes těžké i vypátrat něco o autorovi.

Máte-li rádi akce strakonické Šmidingerovy knihovny, možná jste 18. 6. 2018 viděli i Vícehlasy č. 13, jejichž hosty byli Miloň Čepelka (nar. v roce 1935) a Petr Brukner (1943). Nebo jste si mohli pustit jejich záznam na internetu (viz zde). Sál byl tehdy zaplněný do posledního místa a i závěrečný bouřlivý potlesk doložil oblíbenost obou pánů a vůbec celého souboru Divadla Járy Cimrmana. Aby toho nebylo málo, obsahuje fond ŠK od obou umělců i knížky.

Dětství válečné generace máme spojeno s knihami a filmy Zdeňka Svěráka (nar. 1936), ale pěkně o něm vyprávěl například i Dušan Vančura (1937-2020) v rozhovoru s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně. O něco dříve se narodil Karel Poláček (1892-1945) a s ním i knižní Péťa Bajza, Marcel Pagnol (1895-1974) a jeho kamarád Lili z románu "Jak voní tymián" nebo bělčický kluk Jan Bartoš (1893-1946), zatímco ve Švédsku žila přibližně ve stejné době Moa Martinson (1890-1964), nemanželská dcera tovární dělnice. Její smutné vzpomínky v knize "Matka se vdává" jsou ale úplně jiné než "Bylo nás pět". A nepřipomínají ani idylické "Děti z Bullerbynu" ze švédského venkova od Astrid Lindgren (1907-2002). Naproti tomu jiní dva vrstevníci, Francouz Louis Pergaud (1882-1915) a Němec Ehm Welk (1884-1966) líčí ve svých knihách "Knoflíková válka" a "Kummerovští pohané" svá školní léta dost podobně. Děti měly své povinnosti i značnou volnost, žily převážně venku a všeho si dobře všímaly. Pasivně polehávat a čekat, co pro ně kdo vymyslí, to by je ani nenapadlo.