Víte o Jiřím Trnkovi (24. 2. 1912 – 30. 12. 1969), že jeho maminka Růžena strávila část svého dětství na Strakonicku, a sice ve Vodňanech? Píše o tom ve své láskyplné knize Můj syn a právě tato léta líčí jako velmi šťastná...

Otec J. Trnky byl klempířem, maminka celé dny šila, a tak malý Jiřík i jeho mladší bratr Ruda měli na hraní spoustu odstřižků a jiných materiálů. A také loutkové divadélko, které si spolu opravili. To vše podpořilo jejich tvořivost.

... A byli jsme tři. A když jsme šli, tak jsme potkali Zilvara z chudobince a ptal se nás, kam jdeme...

„Čím je člověk vzdělanější, lepší a ušlechtilejší, tím víc si váží přírody.“- tenhle citát pochází od učitele národů J. A. Komenského. Nepatří k jeho nejznámějším, zato u jiné z jeho myšlenek bychom autora asi uhodli snadněji: "Celý život je školou". Nebo u této: „Nejstrašnější jest, když stát nebo církev zakládá svou moc na nevědomosti člověka“.

Co říci na začátku zprávy o Zastavení nad dílem Jana Amose Komenského? Postupujeme i při jiných akcích ŠK od známého k neznámému a od jednoduchého ke složitějšímu - a tentokrát samozřejmě také, tím spíš, že jde o zásady prosazované právě Janem Amosem. Co o něm víme všichni, kromě toho, že to byl učitel národů? To bylo už za jeho časů vystiženo čtyřverším Francise Quarlese, které bylo připojeno k portrétu pořízenému Václavem Hollarem:

 „Hle vyhnanec, jenž v Božích službách byl

a zlobnou sílu sudby okusil.

Dne 8. února 1828 se v Nantes ve Francii narodil muž, který svými knihami a v nich publikovanými názory a přístupy k jednání a vývoji přispěl k tomu, že mnohé z mladých, ale i věkově vyvíjejících se čtenářů nalezlo v jeho knihách určitý vzor pro vlastní formování svého začínajícího životního postoje. Tím výjimečným mužem byl spisovatel Jules Verne. Ve veřejně přístupných zdrojích je většinou zařazen jako tvůrce vědecko-fantastických románů, což je holá skutečnost, o které bylo již napsáno mnoho článků i knih.

Na pobočce ŠK Za Parkem se už několika čtenářům velmi líbila knížka Xavera Růžičky „Poslední medvěd v Čechách“ (1947), a tak stojí za to ji doporučit i dál. Tím spíš, že patří k těm pozapomenutým, na které se sám od sebe nikdo neptá. Nebýt výstavky v knihovně, akce „Rande s knihou naslepo“ a článku v ekologicky zaměřeném časopisu, asi by se skoro vůbec nepůjčovala. Dokonce je už dnes těžké i vypátrat něco o autorovi.