Co říci na začátku zprávy o Zastavení nad dílem Jana Amose Komenského? Postupujeme i při jiných akcích ŠK od známého k neznámému a od jednoduchého ke složitějšímu - a tentokrát samozřejmě také, tím spíš, že jde o zásady prosazované právě Janem Amosem. Co o něm víme všichni, kromě toho, že to byl učitel národů? To bylo už za jeho časů vystiženo čtyřverším Francise Quarlese, které bylo připojeno k portrétu pořízenému Václavem Hollarem:

 „Hle vyhnanec, jenž v Božích službách byl

a zlobnou sílu sudby okusil.

Dne 8. února 1828 se v Nantes ve Francii narodil muž, který svými knihami a v nich publikovanými názory a přístupy k jednání a vývoji přispěl k tomu, že mnohé z mladých, ale i věkově vyvíjejících se čtenářů nalezlo v jeho knihách určitý vzor pro vlastní formování svého začínajícího životního postoje. Tím výjimečným mužem byl spisovatel Jules Verne. Ve veřejně přístupných zdrojích je většinou zařazen jako tvůrce vědecko-fantastických románů, což je holá skutečnost, o které bylo již napsáno mnoho článků i knih.

Na pobočce ŠK Za Parkem se už několika čtenářům velmi líbila knížka Xavera Růžičky „Poslední medvěd v Čechách“ (1947), a tak stojí za to ji doporučit i dál. Tím spíš, že patří k těm pozapomenutým, na které se sám od sebe nikdo neptá. Nebýt výstavky v knihovně, akce „Rande s knihou naslepo“ a článku v ekologicky zaměřeném časopisu, asi by se skoro vůbec nepůjčovala. Dokonce je už dnes těžké i vypátrat něco o autorovi.

Máte-li rádi akce strakonické Šmidingerovy knihovny, možná jste 18. 6. 2018 viděli i Vícehlasy č. 13, jejichž hosty byli Miloň Čepelka (nar. v roce 1935) a Petr Brukner (1943). Nebo jste si mohli pustit jejich záznam na internetu (viz zde). Sál byl tehdy zaplněný do posledního místa a i závěrečný bouřlivý potlesk doložil oblíbenost obou pánů a vůbec celého souboru Divadla Járy Cimrmana. Aby toho nebylo málo, obsahuje fond ŠK od obou umělců i knížky.

Dětství válečné generace máme spojeno s knihami a filmy Zdeňka Svěráka (nar. 1936), ale pěkně o něm vyprávěl například i Dušan Vančura (1937-2020) v rozhovoru s Markem Ebenem v pořadu Na plovárně. O něco dříve se narodil Karel Poláček (1892-1945) a s ním i knižní Péťa Bajza, Marcel Pagnol (1895-1974) a jeho kamarád Lili z románu "Jak voní tymián" nebo bělčický kluk Jan Bartoš (1893-1946), zatímco ve Švédsku žila přibližně ve stejné době Moa Martinson (1890-1964), nemanželská dcera tovární dělnice. Její smutné vzpomínky v knize "Matka se vdává" jsou ale úplně jiné než "Bylo nás pět". A nepřipomínají ani idylické "Děti z Bullerbynu" ze švédského venkova od Astrid Lindgren (1907-2002). Naproti tomu jiní dva vrstevníci, Francouz Louis Pergaud (1882-1915) a Němec Ehm Welk (1884-1966) líčí ve svých knihách "Knoflíková válka" a "Kummerovští pohané" svá školní léta dost podobně. Děti měly své povinnosti i značnou volnost, žily převážně venku a všeho si dobře všímaly. Pasivně polehávat a čekat, co pro ně kdo vymyslí, to by je ani nenapadlo.

Srpen je měsícem návratů z prázdninových cest. Je dobou, kdy je nám líto opustit to všechno hezké, co jsme v létě zažili a co už, kdo ví, pro nás třeba už nikdy nebude. Bude to tu pro jiné, a ať se loučíme jen s dobou volna, nebo se, podobně jako básník František Hrubín, ponoříme do myšlenek ještě vážnějších a osudovějších, dobrý pocit bývá silnější než smutek - a to je dobře. Však také pan Hrubín ty verše, které mám na mysli, pojmenoval vlídným názvem „Zpěv lásky k životu" a zakončil je přes veškerou jejich nostalgii optimisticky.

V září 2021 jsme si při akci ŠK Zastavení v čase připomněli písně D. Vančury (1937-2020) jako Batalion („Víno máš a markytánku, dlouhá noc se prohýří, víno máš a chvilku spánku, díky, díky, verbíři..."), Trh ve Scarborough, Válku růží, Kocábku a další, které sice každý zná z repertoáru Spirituál kvintetu, ale většinou si je nespojí s žádným konkrétním jménem. A hlavním bodem programu byly texty méně známé: třeba přejatou píseň Musica s přáním „... ať hudba do všech koutů proniká, ať buší do zavřených bran...", vtipné vánoční Třešničky nebo Koukol

Knížku, o které bych chtěla vyprávět tentokrát, „Nedělejte poplach" (1963) od amerického biologa Farleyho Mowata, jsem četla jakožto antikvariátní kořist v prvním českém vydání v překladu Jiřiny Jelinowiczové z roku 1968. Ve fondu Šmidingerovy knihovny ji máme pod přiléhavějším názvem „Vlci", vydání z roku 1997. Původní název „Never Cry Wolf" je ale nejlépe vystižen překladem slovenským: „Nehaňte vlka".

O chodském mladíkovi, zabitém v 23. 4. 1809 na mostě v Řezně, si můžete přečíst v povídce Jindřicha Šimona Baara "Hanče" (1915-1917). Napsal ji podle vyprávění své babičky a jde velmi pravděpodobně o skutečný příběh. J. Š. Baar byl navíc proslulý tím, jak pečlivě dohledával svědectví o historických událostech a jak mu na tom záleželo, aby pokud možno nebylo nic zkresleno. Kvůli lepší čtivosti samozřejmě některé nepodstatné detaily upravoval, tak jak je to běžné, ale jinak se na něj dalo ohledně věrohodnosti opravdu spolehnout. A to i v případě dějů velmi zvláštních. 

„… Lála je herec a byl mou chůvou, když jsem byla malá. Moji rodiče jsou také herci, ale matka už dlouho nehraje divadlo, protože, chudáček, trpí těžkou záduchou. Jsme herecká familie. I druhý bratr Dolda je herec a má teď svoji vlastní divadelní společnost. A já jsem rovněž hrála divadlo, již jako malá žabička, a dokonce jsem hrála s maminkou na jevišti Pannu orleánskou, než jsem se ještě narodila. Pak mne matka v noci porodila…“ – takhle vypráví o životě kočujících herců umělkyně Xena, která je hlavní hrdinkou románu Herečka.

Co myslíte, najdou se mezi verši Jana Skácela i nějaké veselé? Tahle otázka byla první ze všech, které se ozvaly při únorovém Úterním zastavení, pořádaném ke 100. výročí básníkova narození pobočkou Šmidingerovy knihovny Za Parkem. Odpověď byla kladná – stačilo přednést úryvek ze sbírky Básně pro děti:

... Oceán tichý byl jak laň

a po něm plaval plavčík Jan.

A kde se vzala, tu se vzala,

velryba k němu připlavala

a on ji na nos políbil.

Hezký název televizního pořadu, viďte? Zřetelně si to pamatuju, jak jsem to jako dítě slyšela poprvé a vysloveně mě to okouzlilo, stejně jako celý ten program. Můžu potvrdit pravdivost toho, co se o tomto legendárním počinu ostravského televizního studia (v režii Františka Mudry) píše na webu Filmová databáze: „... Vždyť už velmi dávno se lidé shromažďovali kolem ohňů, aby naslouchali vyprávění lovců, starců a zkušených vůdců.

U nás ve Strakonicích se můžeme pyšnit tím, že odtud pocházela Skupova maminka Marie, rozená Fialová (21. 1. 1868 – 29. 5. 1949). A že se Josef Skupa u nás narodil. Bylo to 16. 1. 1892 v hostinci, kde se tehdy říkalo U Varausů a později U Švehlů. Stojí na Velkém náměstí (č. 140) a je na něm pamětní deska. Dnes je v tomto domě obchod TempleStore. Malý Josífek ale v našem městě nevyrůstal, protože se rodina už po roce přestěhovala do Blovic a v roce 1897 do Plzně. To už měli Skupovi nejen syna, ale i dcerku Vilmu. Babičku měli ve Štěkni a tam také viděl Josífek poprvé představení cestující loutkové společnosti. Když mu bylo jedenáct let a pobýval u strýčka v Mladějovicích, vyrobil si s kamarádem ze staré bedničky jeviště, z papíru loutky a sehráli spolu příběh ze školní čítanky. Byl o tom, jak dva kluci lezli na hrušku a jeden z nich z ní spadl dolů. Babička navíc koupila Josífkovi dvě opravdové loutky, rytíře a Kašpárka, k nim přibyla doma udělaná papírová čarodějnice a malí kamarádi jako diváci se tedy měli na co těšit i dál.