Povídky Oty Pavla, to je láska na celý život. Přečtete si jich několik ve studentském věku, necháte se jimi okouzlit - a už vám to zůstane. Při Úterním zastavení, které se konalo 10. 5. 2022 na pobočce Šmidingerovy knihovny, se na tom shodli všichni účastníci. Když se k takovému čtení po dlouhém čase vrátíte, octnete se zase v těch mladých letech, tak stejně, jako když ucítíte známou vůni nebo uslyšíte oblíbenou melodii. Cokoliv, co souvisí, se vám vybaví i s podrobnostmi.

„… Všechno, co je v tom odvětví dobrého, s ním musí počítat. Nemusí z něj vycházet, může ho i popírat. Ale nemůže ho obejít…“ Tahle slova Jana Wericha patří Jiřímu Trnkovi (24. 2. 1912 – 30. 12. 1969) a jeho významu pro loutkový film. Stejný názor sdílely i nejrůznější světové poroty, když udílely výsledkům Trnkovy práce jednu cenu za druhou.

Víte o Jiřím Trnkovi (24. 2. 1912 – 30. 12. 1969), že jeho maminka Růžena strávila část svého dětství na Strakonicku, a sice ve Vodňanech? Píše o tom ve své láskyplné knize Můj syn a právě tato léta líčí jako velmi šťastná...

Otec J. Trnky byl klempířem, maminka celé dny šila, a tak malý Jiřík i jeho mladší bratr Ruda měli na hraní spoustu odstřižků a jiných materiálů. A také loutkové divadélko, které si spolu opravili. To vše podpořilo jejich tvořivost.