ROZHOVOR SE SPISOVATELEM MICHALEM ČERNÍKEM

Druhým rohovorem v naší nové rubrice je rozhovor se spisovatelem Michalem Černíkem, který společně s Gabrielem Filcíkem vytvořil několikero krásných dětských knih.

První rozhovor v naší rubrice Rozhovor s... je s panem Gabrielem Filcíkem, který ilustroval několikero vašich knih. Z vašich společných knih mám dojem, že ilustrace k vašim textům krásně ladí a že k sobě patrně ladíte ve skutečnosti i vy dva jako lidé. Je to tak, nebo se osobně ani moc neznáte?
Známe se osobně velmi dobře přibližně čtyřicet let. Pan Filcík je introvert, člověk velice skromný a poctivý a odpovědný a pracovitý a laskavý a citlivý a mohl bych povídat dál. Jsme si blízcí jako lidé i jako tvůrci.
Pamatujete si ještě na začátky vaší spolupráce, jak k tomu došlo?
Někdy počátkem osmdesátých let jsem do Albatrosu odevzdal rukopis Knížka malých pohádek, což byla čtyřverší a osmiverší, do kterých jsem se snažil zkoncentrovat epický tvar pohádky a nebo pohádkový motiv s výraznou pointou. Tenkrát se plánovalo vydání knížky na několik let dopředu. Měl jsem představu, že by knížku mohl ilustrovat právě Gabriel Filcík. Výtvarné oddělení Albatrosu můj návrh přijalo a já byl velmi rád. Filcík je ve svých ilustracích epický, realistický, prostý a zároveň osobitý a laskavý. Je opravdu velmi málo ilustrátorů pro děti, kteří toto dovedou a kteří splňují kritéria na ilustraci pro malé děti. Knížka vyšla v roce 1986 a já měl z její výtvarné podoby radost. Trvalo však dalších patnáct let, než jsme spolu udělali stěžejní knížky jako Knížka pro děti od dvou do pěti, Pohádkové chvilky dětem do postýlky, Malovaný svět a teď Pohádečky. Ilustrace k Pohádečkám jsou již hotové, moc se mi líbí, kniha by měla vyjít příští rok.
Na vašich stránkách jsem se dočetla, že původně jste se jmenoval Josef; Míšou vás nazval váš bratr podle jedné literární postavy Míša Kulička a to jméno s vámi potom už putovalo... Slyšíte ještě dnes na Josefa, nebo používáte už výhradně jenom Michala?
Od dětství jsem pro všechny Míša. První verše jako student jsem publikoval pod tímto jménem, ale pak mne v novinách přejmenovali na Michala, a já si jméno přivlastnil i literárně. Na jméno Josef či Pepík neslyším, nakladatelské a jiné smlouvy mám na jméno Michal, v občanském průkazu jsem stále Josef.
Prý jste se spisovatelstvím nikdy neživil. Kromě jiného jste například učil. Jaký je váš obor a vaše vzpomínky na kantořinu?
Obecná představa lidí je, že se spisovatelé živí svými knížkami. Ale psaním se živí opravdu jen minimum spisovatelů, jak za minulého režimu tak i dnes. A básníci už vůbec ne. Všichni mají většinou své normální občanské povolání, obvykle to bývá redaktorská práce. Po skončení Pedagogické fakulty v Brandýse nad Labem jsem pět let učil v Novém Městě pod Smrkem na základní škole češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu. Ale pak mne osud zavál zpátky do mého města Čelákovice a v Praze do časopisu pro děti, který se jmenoval Sedmička pionýrů. Mým šéfredaktorem byl spisovatel pro děti Jan Ryska, kterého jsem si moc vážil, a když odešel do důchodu, změnil jsem zaměstnání a šel pracovat do nakladatelství Panorama, kde jsem měl na starosti vydávání literatury pro děti. Mohl bych obšírně povídat o kantořině v pohraniční obci před více než padesáti lety a stejně tak bych mohl obšírně povídat o mé práci v Sedmičce a také o Janu Ryskovi.
Vystudoval jste i výtvarný obor, malovat prý však neumíte... Jak se může přihodit takový paradox? Nevěřím, že byste s takovým vzděláním neuměl kreslit...
Mám státnice z češtiny a literatury a z historie, výtvarnou výchovu jsem si dělal jaksi navíc a mám jen zápočty z malby, malířských technik, kresby a historie umění. Opravdu nevím, zda umím malovat a jak bych maloval dnes, ale tenkrát krásné poetické slovo bylo silnější a jeho hlas si mne zavolal. Dal jsem mu přednost. Myslím však, že mám velmi dobré výtvarné cítění, dlouho jsem sledoval dění ve výtvarném umění, léta jsem odebíral časopis Výtvarné umění. Ilustrací pro děti jsem se zabýval v časopise Sedmička a v nakladatelství Panorama, kde jsem spolupracoval s mnoha špičkovými ilustrátory pro děti jako Zdeněk Milerem, Helenou Zmatlíkovou, Karlem Frantou, Adolfem Bornem, Gabrielem Filcíkem, Jiřím Kalouskem, Jiřím Němečkem, Vladimírem Renčínem a dalšími. Mým jediným výtvarným počinem jsou dva cykly Světla slov a Zrna slov, které mám na svých webových stránkách.
Vaše knihy byly přeloženy do několika cizích jazyků, mimo ty běžné nebo očekávatelné jako je třeba angličtina, němčina, polština atd., také třeba do vietnamštiny, arménštiny nebo estonštiny. Jaký je váš vztah k cizím jazykům, ovládáte některé z těch, do kterých byly vaše knihy přeloženy?
Ruština a němčina byly jazyky naší generace. Nejsem překladatel, nemám vlohy na jazyky, nemám hudební sluch, který je podle mého k učení jazyků nezbytný.
Napsal jste, že na důchod jste se těšil jako na Ježíška jen kvůli vašemu psaní. Takže teď si už léta užíváte každým dnem Vánoc a píšete, kdy je vám libo?
Přesně tak. Jsem oproštěn od redaktorské a publicistické práce, kterou jsem dělal coby redaktor v různých časopisech. Opravdu si píšu, kdy se mi zachce, a mohu se plně soustředit na svou práci. Myslím, že jsem v důchodovém věku napsal i své nejlepší texty pro dospělé a hlavně pro děti.
Jaké knihy jste rád četl jako dítě, kluk, mladík a jaké knihy jste si oblíbil v dospělosti?
Jako dítě jsem měl rád Menzelovy knížky s Míšou Kuličkou, Sekorovy knížky o Ferdovi Mravenci a pohádky od Němcové a Erbena. Jako kluk jsem miloval Verneovky a Mayovky, přečetl jsem v té doby všechny, které byly dostupné. Miloval jsem Foglarovu knihu Hoši od Bobří řeky a toužil jsem prožít prázdniny přesně takové jako ti hoši na Bobří řece. Rád jsem četl cestopisy. Vzpomínám si, že jsem v šestnácti letech s nadšením celý rok četl všechny Balzakovy knihy a knihy od Londona jako Martin Eden, Bílý den. V dospělosti jsem byl velký čtenář klasiky i moderní literatury. Mám rád Bunina, Babela, Šukšina, Exupéryho, Hemingwaye, Saroyana, Márqueze, Olbrachta, Vančuru, Čapka, Fukse, Ko“rnera, Hrabala, Otu Pavla. Výčet autorů by byl velmi dlouhý. Z poezie se často vracím k veršům Brechta, Whitmana, Jefferse, Ferlinghettiho, Szymborské, Erbena, Bezruče, Tomana, Holana, Nezvala, Halase, Seiferta, Skácela, Floriana, Sýse. A tak dále.
Co čtete zrovna teď, pokud něco čtete?
Pravidelně čtu Literární noviny, literární přílohu Haló noviny nazvanou LUK (Literatura-Umění- Kritika). Často si čtu v knize Chrám plný květů, což je obsáhlý výbor japonských haiku v přebásnění Antonína Límana. K mým knihám, ke kterým se stále vracím, patří bible.
Jak jste se učil spisovatelskému řemeslu? Jaký je váš oblíbený autor/autorka?
Spisovatelskému řemeslu jsem se nejvíce učil opravdu pozorným čtením knih spisovatelů a básníků, kteří mne oslovili a získali si mne. K těm knihám patřily například Čapkovy fejetony a črty, Skácelovy fejetony a poezie pro dospělé a pro děti, povídky a reportáže Oty Pavla, poezie Jaroslava Seiferta, Bertolta Brechta, Robinsona Jefferse. Jako začínajícího mne fascinovaly různé literární -ismy a tak zvaná originalita, ale brzy jsem pochopil, že nejtěžší je psát prostě a zároveň osobitě, a to jak v poezii, tak v próze. Myslím, že nejlepší díla českého i světového písemnictví jsou ve své podstatě prostá. Prostota je moudrá a chytrá a její zdánlivá jednoduchost nemá ani řádku společnou s prostoduchostí a s nahodilým slovním žonglováním a chtěnou originalitou. Na Hrubínovi jsem se zase učil psát pro děti. Jen napište básničku na tak banální a promrskané téma jako sluníčko a napište ji nově jako ještě nikdo před vámi, a aby byla osobitá a prostá. I zdánlivě jednouché říkadlo učí děti lásce k životu, k přírodě, k rodičům, k domovu, učí je dívat se na svět ještě jinak, než se běžně díváme, rozvíjí jejich fantazii, jejich slovní zásobu, učí je cítit mateřský jazyk. Také jim nabízí životní pocit, pocit radosti a jistoty. A právě to jsem pochopil na Hrubínových jednoduchých říkadlech a nádherných veršovaných pohádkách. Dobré umělecké dílo pro děti musí jako umělecké dílo působit i na dospělé. O to jsem se vždy snažil.
Psal jste si jako malý kluk deník? Jaké byly vaše první literární pokusy?
Deník jsem si nepsal. Ale asi ve dvanácti letech jsem začal psát silně zasažen Verneovým Tajuplným ostrovem dobrodružný román nazvaný Trosečníci na ostrově, kde jsem byl hlavním hrdinou já a mí kamarádi. Jak jinak, všichni jsme byli velmi stateční a přemáhali jsme piráty a všechny další nástrahy zla. Později jsem chtěl zrýmovat Staré pověsti české, sbírka se jmenovala Perličky. A pak jsem začal psát povídky a jednoaktovky, jaké psal Jan Neruda, a podepisoval jsem se Bernard Bolzano, protože to jméno se mi líbilo. V patnácti letech jsem začal psát román Baskický uprchlík na základě skutečné události, kdy vědec, bojovník proti frankistickému režimu utekl z vězení v Bilbau a osud ho zavál do Dominikánské republiky, kde vládl diktátor Trujillo. Ten ho nakonec nechal spálit v kotli zaoceánské lodi. Román jsem nedopsal, ale o šedesát let později jsem ve sbírce Cena dětství o tom napsal básničku s názvem Baskický uprchlík.
Jak vzpomínáte na své první návštěvy v knihovně, popř. vůbec na své návštěvy knihoven?
Byl jsem velmi pilný čtenář, téměř každý týden jsem si do čelákovické knihovny chodil půjčovat knížky. Televize ještě nebyla, takže jsem po večerech četl a četl. Také jsem měl svou knihovničku, vedl jsem si písemný soupis knížek, bylo jich asi kolem sto padesáti, knihovnička byla mým malým pokladem, mou chloubou. Obzvláště jsem si vážil cestopisných knih od Vojtěcha Friče a Stanko Vráze. Tatínek je sehnal v antikvariátu, dal mi je k Vánocům a já si v nich pořád listoval a prohlížel fotografie.
Je nějaká otázka,  na kterou byste vy sám rád odpověděl?
Rád bych odpověděl na obligátní otázku. Proč píšu. Když jsem s psaním začínal, toužil jsem napsat takovou knihu, jako je Erbenova Kytice, neboť jsem ji od dětství miloval a považuji si ji i v mém pokročilém věku. Knihu, která by patřila k pokladnici našeho národního písemnictví, bohužel, takovou knihu jsem nenapsal. Ve své zralé dospělosti jsem si na otázku, proč píšu, odpověděl básničkou. Odpověď čtenářům Už se mne neptejte proč píšu Ve svých verších mluvím o životě o lásce o pravdě tedy o tématech neměnných jako skála Příboje dějin o moc víc neopracovaly ani lidskou povahu a touhy Nic si nenamlouvám o nesmrtelnosti lidského díla Přesto dělám vše s takovou opravdovostí jako by to mělo přetrvat navždycky
Čím je pro vás kniha?
Dveřmi, kterými vcházím do světa a ten svět objevuji skrze slova spisovatele či básníka. Ten svět se mne zmocňuje a podmaňuje si mne, obohacuje mne citově a poznáním. Knihou zásadně myslím takovou knihu, která nepatří ke komerčnímu čtivu.
Máte nějaký vzkaz pro čtenáře tohoto rozhovoru?
Poděkujme životu za vše minulé, co bylo krásné, a přičiňme se za vše budoucí, co by se krásným mohlo stát.

Děkujeme za rozhovor.
Ptala se Ivana Jonová.