„Co nevíte, tak najdete v knihovně.“ Takhle jednoduše uvažoval pan František Roman, otec budoucích mistrů světa v tancích na ledě – a důsledně se tím řídil. Naučil se několik jazyků, byl amatérským vynálezcem, v zaměstnání to dotáhl na pracovníka ministerstva dopravy, doma uměl všechno opravit a udělat. Dokonce šil manželce a svým třem dětem sandály. Jeho dalším heslem bylo: „Nekecej a dělej!“ Řídil se i jím. A aby toho nebylo málo, ovládal tím samým způsobem i zbytek rodiny. Naštěstí se mu povedl husarský kousek: rodinu tím ani neodradil, ani neznechutil. Radost z výsledků dokázala přebít všechny nepříjemnosti. A protože táta nešetřil ani sám sebe, působil zkrátka věrohodně. Navíc to byl zábavný společník. A co hlavně: maminka byla dobrá duše, která sice stála nenápadně v pozadí, ale na plnění společných snů měla zrovna tak velký podíl, jestli ne dokonce ještě větší! Děti v nich měly v obou dobrý příklad.

Bude z Pavla hokejista?

Tím hlavním snem vlastně byl jen plně prožitý život s nějakým zajímavým cílem. Poválečná doba tomu přála. Lidé si oddychli a zatoužili po něčem velkém a krásném. Že to v rodině Romanových bude znamenat čtyřnásobné světové prvenství ve sportu, to tehdy ještě nikdo netušil. Rodičům a dětem se prostě jen líbilo naučit se něco, co by ostatní okouzlilo a jim samotným by to přineslo zdatnost, um,  pevný charakter, řád, smysl pro spolehlivost a férové chování. Spousta dětí v okolí se jen tak poflakovala – a na něco takového je přece škoda času. Zvlášť, když malý Pavel, mimořádně šikovný na všechny sporty, si už jako čtyřletý oblíbil bruslení a šlo mu to nápadně dobře. Dokonce překousl i to, že mu z toho všímavý otec udělal náročnou povinnost, která nebyla nijak zvlášť zábavná. Kvůli lepšímu místu na kluzišti se totiž přesunuli na tu část ledu, kde se nacvičovalo a vylaďovala se technika. Tatínek byl vynalézavý ve všem, a tak i v tom, jak to dítěti osladit. Viděl, že synka přitahuje hokej, jenže na ten byl zatím ještě moc malý. Řekl mu tedy, že později bude ve výhodě, ovládne-li krasobruslařské umění. Všem ujede, všude se prokličkuje… koho by to nelákalo?

Když bruslí tak dobře Pavel, ať bruslí i Evička!

V klubu, kam se přihlásili, byla navíc příležitost i k pořádání klaunských čísel pro obecenstvo, a to Pavla bavilo. Šlo mu to výborně. A když časem došlo na nápad vytvořit s některou z holčiček pár, vložil se do toho znova otec a zaangažoval o tři roky mladší Evičku, tehdy ještě maličkou a nešikovnou. Dokonce se o ní mezi rodiči za mantinely šuškalo, že moc talentu nepobrala. Dokud jí to nešlo, neměla ani tu správnou snahu, jen se mračila a ošklíbala. Co s tím? Zručná a vcítivá maminka ušila slušivý kostým, a když se připočte bratrova snaha pomáhat, bylo vyhráno.

K Pavlovým přednostem totiž patřila i schopnost polopaticky všechno vysvětlit, udělat z toho zábavu, trpělivě snášet těžkosti a i mimo stadion se chovat přátelsky, nestydět se za holčičí společnost, být zkrátka bratrem i kamarádem zároveň. Takhle mu to vydrželo po celý jeho krátký život. Dožil se bohužel jen 29 let, zahynul 31. 1. 1972 při autonehodě. Bylo to v době, kdy měl už náročnou závodní kariéru za sebou, našel si dobré zaměstnání v Americe, byl zamilovaný do své ženy, měl plno přátel a užíval si svých oblíbených koníčků. K nim patřily i extrémní sporty, jako kdyby si chtěl podvědomě vynahradit to zvláštní dětství, šťastné, ale přece jenom nedětské. Rychlá jízda autem se mu stala osudnou a sestra Eva to dodnes, kdy je jí už 80 let, cítí jako nezahojenou ránu, jako kdyby odešla polovina její vlastní osobnosti. Tomu se nelze divit, byli s Pavlem skoro jako dvojčata a na ledě byli dokonale sladění jak ve svých pohybech, tak i v mysli.

„Oni byli úžasní. Rozuměli si jako nikdo a na ledě díky tomu bruslili tak blízko sebe, že to ani nešlo blíž. Opravdu jako jeden…“

Taková pochvalná slova se hezky poslouchají. Vyslovila je v televizním pořadu „Slavné piruety“ (2025, viz zde) paní Olga Žáková, jedna z našich předních krasobruslařských rozhodčí. A ještě lépe se na ty staré černobílé záznamy dívá. Nelze než souhlasit s druhým z komentátorů pořadu (Miroslavem Langerem): „První titul v Praze v roce 1962 byl senzací. Další pak výsledkem tvrdé práce a potvrzením jejich naprosté dominance.“

V péči paní Míly Novákové

Ale nepředbíhejme. Zatím jsme pořád ještě v Olomouci, kde se Pavel a Eva narodili (a sice 25. 1. 1943 a 27. 1. 1946). Měli ještě nevlastního staršího bratra Zdeňka (1935–2013) z otcova prvního nevydařeného manželství. Vyrůstali společně a rodiče mezi nimi nedělali žádné rozdíly. Pavel se vlastně narodil na Zdeňkovo přání a Eva pak zase na přání dvouletého Pavlíka. On totiž miloval miminka, byl jimi doslova fascinovaný, no a rodiče tedy chtěli jemu i sobě udělat radost - a povedlo se. Tohle všechno vypověděl v roce 1967 Zdeněk v knížce „Eva a Pavel Romanovi“. Pojednal to vtipně – dobu začátků například popsal takto: „… neběhal-li po zimním stadiónu sám otec, bloudil nad ledem otcův duch.“ Další ukázky si můžete přečíst v samostatném článku „O splněných snech Evy, Pavla a Zdeňka Romanových a jejich rodičů“ zde.

Eva ve svých vzpomínkách popisuje tatínkovu spartánskou výchovu i pozdější sportovní zážitky věcně, s porozuměním pro všechny zúčastněné: „… Byli jsme úplně normální rodina. Nikdy jsme neočekávali, že by se z nás stali mistři světa, a když k tomu došlo, nijak nám to nestouplo do hlavy… V dnešní době je z každého celebrita a všechno je vynášeno do nebes. Za nás to takhle úplně nefungovalo. S námi se to mělo tak, že jsme měli trochu talentu, tvrdě jsme dřeli, a hlavně jsme měli spoustu štěstí ve chvílích, kdy to bylo potřeba… Všichni jsme tehdy byli dobrými přáteli. Myslím, že to bylo díky tomu, že v tom sportu nebyly žádné peníze… a odměnou bylo samo vítězství… Zatímco dnes, nebo mám alespoň takový dojem, se sportovci u závodění příliš nebaví. Je to práce. Buď se ti daří, a když ne, tak o tu práci přijdeš… Pro nás bylo ale největší odměnou, když jsme viděli, jak se ostatní radují…“

Do školy začala Eva chodit v Praze, kam byl otec přeložen a celá rodina se tam přestěhovala. Samozřejmě, že ve výuce neměly děti žádné úlevy, musely všechno stíhat. Učily se naštěstí dobře, i když měly už před první vyučovací hodinou za sebou časné vstávání a v některých obdobích i náročný trénink. Další je čekal po škole.

Na ukázku jsem vybrala pár slov o životě sourozenců Romanových v době, kdy jim bylo 13 (Pavlovi) a 10 (Evě):

"... Táta objevil kluziště, které dokázal pronajmout za přijatelnou cenu. Nacházelo se hned za Prahou v Kladně.... S tréninkem jsme začali po škole a končili jsme jej až pozdě v noci. Druhý den jsme ale museli zase brzy vstávat kvůli škole. Abychom ušetřili alespoň trochu času, vyskakovali jsme z vlaku ve Vysočanech, kde jsme bydleli. Vlak tam neměl zastávku, jen nám zpomalil..."

Trenérem dětí byl zpočátku jejich otec. Dobře si všímal, co se kdy a kde na kluzišti děje, odposlouchal pokyny od profesionálů, hodně si toho uměl domyslet. K jeho důvtipu patřilo po čase i správné rozhodnutí dohodnout spolupráci s výbornou trenérkou Mílou Novákovou. Eva o ní ve svých vzpomínkách (Gillian Oliver: „Eva Romanová – Vzpomínky“, 2021) mluví s velkým uznáním a láskou. Přednostmi M. Novákové byla přátelská povaha, nápaditost, přizpůsobivost. A také odvaha přicházet s něčím neotřelým, ať už šlo o předváděná čísla, o výběr hudby, podobu kostýmů atd. Za jejích časů byly české tance na ledě vzorem celému světu. I ruské páry, později tak úspěšné, se učily tančit od Čechů. Paní Míla mnohokrát vyučovala v SSSR nové trenéry a páry. U nás se věnovala kromě sourozenců Romanových mj. i neméně slavné Hance Maškové.

… Paní Míla žila v Liberci. Nikdo o tom moc nemluvil, ale ona a její manžel se pokusili utéct z Československa. Jenomže je chytili a zavřeli do vězení. Manžel paní Míly v tom vězení bohužel zemřel. Kvůli jejímu pokusu o útěk si na ni úřady dávaly pozor a nikdy jí nedovolily s námi vycestovat do zahraničí… Paní Míla po nás měla další svěřence, kteří sklízeli úspěch… Zůstali jsme s ní v kontaktu i po skončení naší kariéry až do konce jejího života… Paní Míle bylo devadesát tři let, když zemřela...

Tance na ledě v nezvyklém pojetí

… V té době byly tance na ledě stejné jako společenské tance. Byla tam nastavena velmi přísná pravidla... Britové, kteří do té doby byli nespornými šampiony této discipliny, vždy bruslili na varhanní hudbu. My jsme byli prvním párem, který při výběru taneční hudby zabruslili poněkud jinam. Jeden náš známý nám z Anglie dovezl alba skupiny The Shadows a právě jejich skladby jsme si pro naše bruslení zvolili. Paní Míla ještě spolu s Pavlem sestříhávala vybrané části písní, aby dali dohromady čtyřminutovou nahrávku…

… Tehdy muži bruslili buď v černém, nebo námořnicky modrém obleku. Dámy na sobě měly různé šaty, buď z růžového, či žlutého šifonu. Naše maminka ale přišla s nápadem, že bychom s Pavlem měli být barevně sladění, a Míla souhlasila s tím, že nám to pomůže znásobit dojem synchronizace. Ta myšlenka se myslím velmi dobře ujala vzhledem k tomu, že dnes ladí své kostýmy prakticky všichni. Tehdy to byla ale naprostá novinka! Maminka přišla ještě s jedním zlepšovákem pro Pavla. Mužům se stávalo, že jejich košile pod sakem se během bruslení vyvlíkla z pásku a pak zůstala za jízdy neupraveně viset. Maminka tedy do bratrova saka všila falešné konce rukávů a náprsenku s límečkem… Kvůli její práci ve filmových studiích, kde trávila čtyřicet hodin týdně, se s našimi kostýmy šila po nocích…

Největší odměnou byla radost ostatních

… Všichni jsme tehdy byli dobrými přáteli. Myslím, že to bylo díky tomu, že v tom sportu nebyly žádné peníze… a odměnou bylo samo vítězství… Zatímco dnes, nebo mám alespoň takový dojem, se sportovci u závodění příliš nebaví. Je to práce. Buď se ti daří, a když ne, tak o tu práci přijdeš… Pro nás bylo ale největší odměnou, když jsme viděli, jak se ostatní radují…  

První větší úspěchy sourozenců Romanových se dostavily brzy. Už v roce 1959 byli oba středem pozornosti na mistrovství Evropy v Davosu. Skončili tady jako sedmí. Třináctiletá Eva a šestnáctiletý Pavel se stali miláčky publika, říkalo se jim „naše děti“. A protože je do ciziny doprovázeli pouze funkcionáři, a ne někdo, kdo by jim tam byl užitečný, snažil se jim to tam kdekdo ze soucitu ulehčit. Že se dětem pak velmi dobře hodila němčina, kterou jim otec tak dlouho a nesmlouvavě vtloukal do hlavy, to ani není potřeba zdůraznit. Však si to také Eva i Pavel dokázali s povděkem uvědomit.

V roce 1962 se pak stali mistry světa a stejný úspěch se zopakoval ještě třikrát! Na olympijských hrách se v té době v tancích na ledě ještě nesoutěžilo, a tak v roce 1965 už nastal pro Evu a Pavla čas ukončit kariéru a přenechat pole působnosti dalším párům. Oba přešli k profesionální show, což bylo podobné rozhodnutí, jaké udělala v té době i Hanka Mašková nebo Ondrej Nepela. Bylo to lákavé, ale i těžké. Hlavně Eva byla nešťastná z toho, že se nebude moci skoro vůbec vídat s rodinou, za kterou se z ciziny nedostane. Právě ale láska k rodině byla nakonec hlavním důvodem, proč se Eva a Pavel k odchodu odhodlali. Chtěli vydělat peníze a oplatit rodičům aspoň částečně jejich obětavost z doby začátků. Brzy se jim pak povedlo darovat otci ojeté auto a udělali mu tím obrovskou radost.

V profesionální show

Profesionální show klade na všechny zúčastněné obrovské nároky, ale pro Evu a Pavla to bylo o to snazší, že uvykli dřině a kázni už od dětství a nic jim nebylo zatěžko. Soustředili se hlavně na to příjemné, co jim nový způsob života přinášel.

V době odjezdu z milované vlasti Eva ještě netušila, že se v cizině zamiluje do komika Jackie Grahama a že bude následovat manžela do míst, o kterých se jí dříve ani nesnilo. Žili spolu v USA, v Anglii, v jižní Africe… Byla s Jackiem šťastná kdekoliv, protože spolu měli velmi hezký vztah. Nepovedlo se jim založit rodinu (Eva po dvou mimoděložních těhotenstvích nemohla mít děti), ale měli vždycky hodně zvířat a velké pozemky, a tak měli pořád plno práce a starostí. Jednou z jejich činností byla po deset let také všestranná péče o skupinu seniorů v domě, který si koupili a kde se sžili s jeho původními obyvateli.

… Jackieho smysl pro humor se mi moc líbil. Vždycky byl veselý a šťastný. Nikdy nebyl náladový…

 … Pan Chalfen byl zakladatelem Holiday on Ice v USA. Byl to skvělý člověk, ale dokázal být velmi nesmlouvavý… Nastala doba, kdy jsem s ním i já potřebovala projednat následující prosbu: bylo by možné, abychom já a Jackie jezdili to samé turné? Pavel řešil stejný problém, protože se zamiloval do švýcarské krasobruslařky Sonie, která byla také součástí souboru Holiday on Ice. Pan Chalfen nám na to řekl, zdali si myslíme, že je nějakým sňatkovým makléřem, přesto ale naší prosbě nakonec vyhověl. Možná sám moc dobře věděl, jaké to je… Možná ho k tomu vedl ale ještě jiný motiv. Jackie totiž přišel s nápadem na nové číslo, které mělo zahrnovat mě, šimpanze a velkého psa… Vzali jsme se a o týden později jsme si dojeli na frankfurtské letiště vyzvednout naši Daisy… Myslím, že kdybychom ji nezískali my, skončila by u nějakého vědce. S námi měla alespoň pořádný šimpanzí život… Přijeli za námi dva experti ze zoologické zahrady, aby se ujistili, že ji chováme v dobrých podmínkách… Na přivítanou je oba objala. Byli ohromeni tím, v jak skvělých podmínkách Daisy žije… 

 … Konečně došlo k tomu, abychom pro Daisy sehnali pořádně velikého psa… Z obou zvířat se stali velmi dobří parťáci, kteří se nenechali nikdy ve štychu. Byla z nich nerozlučná dvojka a připomínali mi tak mě a mého bratra…  

Ztráta bratra Pavla

Nebýt tragického úmrtí bratra Pavla, byla by Eva po celý svůj život s Jackiem velmi spokojená. Bydili pokaždé v hezkém prostředí, hodně fyzicky pracovali (to jim vynahrazovalo sport), byli úspěšní ve všech svých aktivitách a měli všude dobré přátele. Podobně si vedl Pavel a i on byl až do konce svých dní šťastný.

… Předtím než Holiday on Ice vyrazila na své turné po USA, zdržovala se v Knoxville… Právě tady se Pavel rozhodl usadit. Našel si práci zahrnující všechny věci, které ho zajímaly. To znamená motory a motorky, závodní auta, lyžování a golf. Navíc to bylo překrásné místo…

 … Nebyli jsme s Pavlem ani zdaleka v takovém kontaktu, jak bychom si bývali přáli. Když jsem tedy obdržela telefonát, okamžitě jsem věděla, že je něco špatně. Už jen z toho důvodu, že volala Sonia… Vysvětlila mi, že se Pavel vydal brzy ráno za kamarádem, aby mu spravil auto. Když se pak vracel zpátky, ztratil kontrolu nad řízením… Narazil do stromu a praštil se do spánku. Smrt tedy přišla okamžitě… Když jsem Pavla ztratila, měla jsem naštěstí Jackieho a to mi bylo velkou útěchou. I tak jsem svého bratra ale postrádala a postrádám ho dodnes…

 … Ocitla jsem se ve stejné situaci, jako když mi zemřel otec. Uvízla jsem kvůli lední revue v cizině a nemohla jsem být s mámou. Ona byla ale silná a říkala, že Pavel dokázal za svých devětadvacet let víc než někteří lidé za celý dlouhý život… Svěřila se mi, že jí pomohla skutečnost, že Pavel zemřel při tom, co miloval, tedy během rychlé jízdy. Utěšovalo ji také, že to nestálo život nikoho dalšího…

„Snažím se čerpat síly ze vzpomínky na mou maminku…“

Teprve až v letech 2001-2005 žili Eva a Jackie také u nás, v ČR (v Lipnici poblíž Spáleného Poříčí), a mohli se Evině mamince věnovat. Po její smrti se vrátili do Anglie, protože Jackiemu se sice v naší republice líbilo, ale jazyková bariéra pro něj byla příliš velká. Když pak Eva v Anglii ovdověla, už se odtud neodstěhovala a žije tam ve svém domku dodnes. Chová holuby, které měl Jackie rád a vždycky se snažil nějaké mít, hraje tenis, jezdí na inline bruslích, plave a stále ještě fyzicky pracuje. Ještě i teď, kdy se přiblížily její 80. narozeniny, je na tom zdravotně velmi dobře a působí mnohem mladším dojmem.

Co je velmi sympatické, to je kladné naladění, s jakým se vždycky ke všemu dovedla postavit a poradit si s tím. V rozhovorech zaznamenaných na internetu (viz např. zde, zde nebo zde) o svém životě vypráví bezchybnou češtinou a má jen nepatrný cizí přízvuk. Lze jí jedině přát, aby se měla i nadále dobře a aby měla i dál příležitost se občas dostat i k nám do ČR, protože se sem pořád ještě ráda vrací.

… Člověk si musí projít vším, před co ho život postaví… Myslím, že kdybych nevedla tak aktivní život, tak bych jen posedávala doma a truchlila… K čemu by mi ale taková sebelítost byla? Snažím se čerpat síly ze vzpomínky na mou maminku. Myslím na to, čím vším si v životě prošla, a na to, na co všechno byla sama. Myslím, že můžu konstatovat, že jsem měla báječný život…

… Byli jsme úplně normální rodina. Nikdy jsme neočekávali, že by se z nás stali mistři světa, a když k tomu došlo, nijak nám to nestouplo do hlavy… V dnešní době je z každého celebrita a všechno je vynášeno do nebes. Za nás to takhle úplně nefungovalo. S námi se to mělo tak, že jsme měli trochu talentu, tvrdě jsme dřeli, a hlavně jsme měli spoustu štěstí ve chvílích, kdy to bylo potřeba…

 Alena Hrdličková, napsáno v lednu 2026