Sportovní kariéra našeho nejslavnějšího krasobruslařského tanečního páru začala ještě v Olomouci, kde se Pavel a Eva Romanovi narodili (a sice 25. 1. 1943 a 27. 1. 1946). Měli ještě nevlastního staršího bratra Zdeňka (1935–2013) a i o něm se dá říci, že měl mimořádné schopnosti. Projevil je v knížce „Eva a Pavel Romanovi“(1967). Napsal ji ještě před Pavlovou smrtí (Pavel se 31. 1. 1972 zabil při autonehodě), a tak nešetřil humorem. Například:

… Je vždy velice nezábavné číst přehledy a poslouchat, jak po roce 1956 přišel rok 1957, pak 1958 atd. Prosím ještě o trpělivost pro další krasobruslařskou zimu na konci roku 1958 a na začátku roku 1959. Pavel s Evou vybojovali úspěšně první závody, a tím i příležitost, kterou nikdy nikdo nikomu nedává, příležitost, kterou si musí každý sám vydobít. Tance na ledě získaly nejen mnoho obdivovatelů mezi krasobruslaři, ale i velké pochopení u krasobruslařské sekce ÚV ČSTV…

Nebo:

… Ještě dnes nepatří k fotografickému vybavení naší rodiny bleskové světlo, a tak nemohu předložit snímky Evy, jak staví zapálenou svíčku na mantinel, s tklivě dojemným popisem Štědrý večer sourozenců Romanových. Nikdo z naší rodiny však není sentimentální, a proto zatímco hospodyně v ostatních rodinách měly nejvíc práce, libovala si naše maminka, že už má štědrovečerní shon za sebou, a tiše dojídala u šicího stroje studeného kapra. Na vánoční trénink jezdil s dětmi jen otec. Maminka musela zůstat doma, chtěla-li včas nastříhat a ušít každoroční dva kostýmy pro Evu a dva pro Pavla…

… V roce 1958 se také děti poznaly s paní Mílou Novákovou, trenérkou, která je přivedla až k společnému autorství české školy tanců na ledě, dnes uznávané v celém krasobruslařském světě. Kdybych něco podobně domýšlivého napsal tehdy, v letech, kdy neúprosně kralovali tancům na ledě Angličané, kteří měli po léta monopol na první tři místa, určitě bych nebyl nazýván jen naivním snílkem…

Mistrovství Evropy v Davosu (1959) sledoval přísný otec v televizi u syna Zdeňka a při jízdě Evy a Pavla komentoval podle svého zvyku všechny jejich chyby, které zaznamenal. Když děti dojely a zamávaly, Zdeněk se chtěl za sourozence přimluvit, ale dopadlo to k jeho překvapení úplně jinak: „… Táta mával. Seděl v Praze před televizorem, mával Evě a Pavlovi v Davosu a v očích měl slzy. Co se v Davosu stalo, nám pořádně došlo až druhý den, když vyšly noviny. – Sourozenci Romanovi nadchli Davos. – Sourozenci Romanovi překonali své učitele. – Romanovi jsou stvořeni pro tanec – hlásaly titulky skoro ve všech listech… Skutečnost, že Eva nebyla ani přijata do sportovní školy, že otci všichni odborníci vymlouvali specializaci na párovou jízdu v tak útlém věku, byla zapomenuta v radosti v objevu nových nadějí československého sportu…

Pokud jde o další vzdělávání, Eva si zvolila aranžérství, Pavel strojařinu. V roce 1961 je otec uznal za natolik dospělé, že jim dovolil chodit do tanečních. Žádný smysl v tom ale neviděl. Tančit přece už uměli.

… Otec nikdy nepochopil, že může mít někdo radost z rozhovoru, z chvíle strávené mezi přáteli, nebo že může někoho dokonce bavit jen stát a koukat, zkrátka lelkovat. Odjakživa byl mužem činu…

S dětmi mohl být tak jako tak spokojený, protože se snažily jak ve sportu, tak ve škole a doma. Pavel byl při praxích v automobilce svým mistrem chválený jako obzvlášť zapálený a poctivý pracant. Eva byla šikovná i pilná zrovna tak. Navíc v té době zastupovala doma maminku, protože ta byla zaměstnaná u Československého státního filmu a v rámci práce odjela na půl roku do Indonésie. Naštěstí si s vařením, praním i úklidem poradila výborně. A i jinak si vedla dobře. Zdeněk ji popisuje jako slečnu s velkou dávkou taktu a pochopení pro radost i smutek druhého.

… Opravdu nejrozumnější dítě z celé rodiny, jak o ní prohlásil na chválu skoupý otec…

Při mistrovství světa v roce 1962 sledovali jízdu sourozenců Romanových jejich rodiče na stadionu a Zdeněk doma u obrazovky:

… Všechny páry jely svůj volný tanec onoho večera jistě dobře, ale bráška se sestrou jeli nádherně. Několikrát jsem si musel protřít oči, abych je neviděl rozmazaně. Stadión bouřil potleskem. Jejich známky jsem si už nepsal, stačilo mi je vidět. Měl jsem zavolaný taxík i uvázanou kravatu a hlediště ještě tleskalo… Netrvalo ani čtvrt hodiny, a stál jsem před zadním vchodem zimní haly…

Lístek neměl, novinářská legitimace ke vstupu dovnitř nestačila, a tak se Zdeněk snažil pořadatelům vysvětlit, že je sourozenec sourozenců Romanových. Tím je jen rozesmál, protože byl v tu chvíli už čtvrtý, kdo se za bratra vydával. Zbaštili to prý jen tomu prvnímu…

… Zachránil mne profesor Dědič, předseda čs. trenérské rady, který šel kolem a provedl mne do zákulisí… Znám Evu i Pavla už dlouho, ale nikdy jsem nespatřil tolik čisté bezradnosti a radosti v jejich tvářích… Prodíral jsem se do šatny, před kterou stála fronta. Táta seděl na lavičce, hlavu měl v dlaních a kolem něj přecházela nekonečná řada známých, kteří ho střídavě hladili po vlasech a pumpovali mu rukou…

Otec František ve své kapitole závěru knížky s nadsázkou popsal, že když byly děti malé, hlídal Pavel Evu, později Eva Pavla. Podělil se o své starosti, jaké měl například s učením dětí cizím jazykům (to totiž neměly rádi a podvolovaly se tomu jen s velkým odříkáním) i o radosti, jak později všechno ocenily. Po ukončení sportovní kariéry, v nejlepším, kdy po čtyřech vítězstvích v MS už nebylo, co dalšího vyhrát (na olympijských hrách tehdy ještě tance na ledě nebyly), si sourozenci Romanovi našli každý svou profesi, Pavel se stal technologem, Eva aranžérkou. A jako další studium si zvolili strojařinu a Institut tělesné výchovy. Poté, co podepsali smlouvu na dva roky vystupování v lední revui, dali vědět otci, že tamní tvrdé podmínky snášejí díky jeho spartánské výchově velmi dobře.

Maminka se svěřila se svými starostmi, tak jak je tomu snad u všech maminek. Hlavní, co jí leželo na srdci, bylo to, aby děti ve zdraví dobruslily do přístavu spokojených lidí. A Eva i Pavel opravdu  spokojení byli. Našli si oba v cizině životní partnery, a nebýt Pavlovy nešťastné smrti, byl by jejich příběh jako vystřižený z románu s dobrým koncem. Paní Evě je nyní 80 let, žije v Anglii, ale jezdí i do Čech. S pomocí své anglické sousedky napsala velmi pěkně podané vzpomínky, které vyšly i u nás (viz samostatný článek „Eva Romanová a její nevšední životní příběh“ - zde). Všichni u ní obdivují vitalitu i příjemné vystupování. A počítá se s tím, že dorazí i na březnové MS v Praze, na které se už velmi těší.

Alena Hrdličková, napsáno v lednu 2026