… Šťastnou cestu, šťastnou cestu! / Od hranic k hlavnímu městu / jede, jede vlak, / husopaska, pasáček, / každý mává na vláček, / dokud vidět obláček. // Kolejnice měly strach, / naříkají ach, ach, ach. / Nebojte se, kolejnice, / vždyť jste moje pomocnice, / nebojte se přece tak, / přeletím vás jako pták. // Nad řekou železný most, / ten měl taky strachu dost. / Mašinko, hej – volal k lesu, / mám strach, že tě neunesu! / Jen se neboj, kampak s tím, / jedna dvě tě přeletím. // U každého nádraží / jako voják na stráži / semafor však stál: / Dokud nepozdvihnu paži, / ať se nikdo neodváží / po kolejích dál! // … Už je noc, už je tma, / na trať svítí světýlka, / to zelené jest / pro vlak volný vjezd, / na červené pozor dát, / ihned zastavit a stát! // … Letí kola jako šipky, / přeletěla přes výhybky, / každou výhybku to blaží, / když vlak vede do nádraží / až k červené čepici, / která řídí stanici. // Bude chvilka odpočinku / pro kola a pro mašinku? // Že jsi šťastně dojela, / ty mašinko veselá, / co si budeš přát? / Kolečka dám spát…

Při Pondělním zastavení 9. 3. 2026, kdy jsme na pobočce Za Parkem vzpomínali na Jana Čarka (29. 12. 1898 – 27. 3. 1966), bylo na stole připraveno několikero knížek a hned po zahájení šly doslova, jak se říká, z ruky do ruky. Někdo z jedenácti účastníků byl zvědavý na verše pro dospělé, někdo si dojatě listoval ve sbírkách pro děti, někdo ze všech stran prohlížel čítanku pro druhou třídu, prvně vydanou v roce 1957, protože si ji matně vybavoval z dob své školní docházky. Některé z básní znali všichni, ať už byly ze zmíněné čítanky (v ní je hezký výběr všech možných veršů od našich klasiků a Jan Čarek v ní má své čestné místo), nebo třeba ze slavného leporela „O veselé mašince“ s obrázky Zdeňka Milera (1961).

Milované říkanky z našeho dětství

Rozpovídali jsme se o svých vzpomínkách na verše ze školky a ze školy i na neméně hluboké dojmy z doprovodných obrázků. „Ráj domova“ (1954), „Kolo radovánek“ (1961) nebo „Čarokruh“ (1971) s ilustracemi Adolfa Zábranského, to byly knížky, které nám, příslušníkům starší generace, přirostly k srdci. A nejen nám, jak dosvědčila jedna z mladších účastnic, která dorazila na akci až ze Šumavy, od Javorníka. Vybavily se nám i kresby Milady Marešové. Ty máme spojené spíše s „Báchorkami Boženy Němcové“ (1965) nebo se sbírkou „Veselá kopa“ od Karla Plicky a Františka Volfa (1956), ale s dílem Jana Čarka ladí také úplně dokonale. Zvlášť dobře se hodí například k drobné knížečce „Políčko, pole“ (1964), protože u ní hodně záleží na věrném zobrazení obilí a jiných rostlin, a tomuto zadání realistický styl M. Marešové plně vyhovuje. Z dalších výtvarníků spojených s dílem J. Čarka by stálo za to jmenovat ještě třeba Vladimíra Fuku („Co si povídaly stroje“ z roku 1955) nebo Věru Faltovou („Co se to děje?“ z roku 1965), ale na ty řeč nepřišla, protože mimo dětských knížek jsme se hodně věnovali i básnickým sbírkám pro dospělé.

Ze sbírky „Všechny chalupy“

Byl to ostrý kontrast, přejít od veselé mašinky k těžkému životu rolníků z Heřmaně nebo dokonce k zákopům světové války, ale takový už je život a v díle Jana Čarka je zaznamenáno obojí, pohoda i hluboký žal. Jak by asi bylo nám, kdybychom zažili to, co student Jan v roce 1917? Musel přímo z gymnázia, ještě před maturitou, odejít do Uher k armádě, bojovat a vrátit se do vsi, kde poválečná bída byla ještě horší než ta, kterou opouštěl.

… Když jsem se vrátil, řekli mi, že nám pes umřel / a že ho pochovali na hřbitůvku psím / u háje modřínového… / Když jsem se vrátil -  kdo tam v kuchyni starou pec boural? / Na zdi se nad ním kývala brokovnice. / Tu pec jste neměli bourat, velkou jste zrušili slavnost… // … Nesundavej, cizí, brokovnici ze zdi, já odejdu zas, / tváře mi opuchnou pláčem jak křehká omítka stropu… // … Co dělat, děvče? – Konec je všeho. / Z dálky snad občas jen přikrást se do sadu zadem, / -  nestřílejte, já nejsem zloděj, já dlouho jen přespával v polích, / ještě mám na šatech hlínu…

Tyhle smutné řádky vyšly ve sbírce „Všechny chalupy“ (1936). V závěru se mluví o tom, že básník neteskní jen pro svůj rodný dům, prodaný do cizích rukou, ale pro tisíce dalších takových chalup zahnědlých stářím, pod zmoklými štíty: „... Ty všechny jsou moje pro moji lásku a já jsem jich všech.“

Dospívání Jana Čarka bylo přerušeno válkou tak surově, že zůstal až do konce života tím studentem, který chtěl zůstat s rodinou a pomáhat doma, žít na vsi, ale nebylo mu to pak dopřáno:

... Já jsem se nezměnil, / jsem stále ještě chlapec – na loži v slzách klečím, / nad hlavou zjitřenou mně plane Velký vůz, / v mou duši zmámenou nejčistší lásky tichá vláha kane / - nikomu na světě nechtěl jsem ublížit, / a jestliže jsem ublížil, pro lásku mou odpusť mi, / Kriste Pane! // Zas srdce čisté mám jak míval jsem v těch dnech, / sám k sobě vracím se – sám sebou chci zas být, / v nábožném jasu tvém chci s duší nevinnou / svůj úděl naplnit...

Věčný voják

Tak, jako se Jan Čarek cítil být věčným chlapcem, tak zároveň v sobě nesl už nadosmrti těžkou válečnou zkušenost a cítil se všemi, kdo prošli něčím podobným:

Jsem egyptský voják, / lukostřelec - / Jsem perský voják – je nás mnoho, / vystřelenými šípy zastiňujeme slunce, / v tisících vyšli jsme, padneme do jednoho. // ... Nejsem v brnění rytíř, jsem pacholek jeho, / mám v podhradí ženu a dítě, / na černých koních jsme vyjeli na úsvitě / do Svaté země - / Ježíši Kriste, neopouštěj mě! // Jsem opilý žoldnéř, vojna je moje, / mám rád ženské a víno a krvavé boje, / v krčmě v kostky hraji, bojuji v řadě - // Jsem voják na barikádě. // Jsem rakouský voják, / krvácím v Italii, krvácím u Slavkova, / tisíckrát padám, / tisíckrát z hlíny zvedám se znova - // Nejsem voják jedné země, / jsem voják celého světa, / jsem stár jak zem, nikdo nespočte má léta, / tisíckrát vraždil jsem, tisíckrát pad, / vesnice sežehl, zneuctil ženy, / tisíciletým pochodem a krví jsem unavený, / břemeno v hlínu mě tiskne, vina do prachu tlačí - // Jsem věčný voják, / na zeměkouli klečím a pláči.

Hlídají mrtví mandele v polích…

... nad pravdou plotů a mezi hvězdami znavená bdí jejich stráž..

Při čtení Čarkových básní se moderní městský člověk až zastydí nad tím, jak bezmyšlenkovitě nakupuje a pojídá svůj chléb, s jakou samozřejmostí vede svůj pohodlný život, jak jen zřídka přemýšlí o našich společných kořenech. Básníkův přítel Josef Knap (1900-1973) v doslovu ke knize „Všechny chalupy“ vyjádřil za nás všechny už v roce 1936 svůj velký obdiv k veršům, jimiž Jan Čarek zbásnil se skvělou plastikou a konkrétností detaily, které přímo dýchají původní vesnickou vůní: „... Záznam kraje, a to nikoli krajinných dojmů nebo nálad či podob, jak se dá číst u každého tuctového veršotepce, nýbrž vnitřního rytmu a podstaty kraje, onoho vnitřního fluida, které z toho kraje vchází k lidem, do tmavých světnic, do stájí, stodol...“

Epitaf

Jak už bylo řečeno v článku napsanému k 60. výročí spisovatelova úmrtí (viz zde), láska k rodině a ke ztracenému domovu byla v jeho tvorbě tím hlavním námětem. Přání vrátit se do Heřmaně aspoň k věčnému odpočinku se Janu Čarkovi splnilo, i když trochu jinak, než si představoval. Jeho ostatky nejsou uloženy v zemi, ale spočívají spálené v urně ve vitrině na stěně kostela, místo balvanu je zde hlazená deska… Vlastní básníkův epitaf, který začlenil už brzy po své čtyřicítce do sbírky „V zemi české“ (1942), si zde, přece jenom, přečíst můžeme:

Až umřu, s pahorku nad mou vsí

přivalte balvan na můj hrob a rcete – tady spí

Jan Čarek, básník, jenž píseň vlastní pěl,

jak strom měl kořeny v půdě, z níž pocházel,

za prostý původ, za svůj rod se nikdy nezastyděl,

svou matku, chudé miloval, lež nenáviděl,

jméno svého rodiště naučil mnohé znát,

dokud žil, rád byl na zemi a nyní spí v ní rád.

Působivý je i cit, s jakým bylo místo pro uložení urny vybráno – na dohled od básníkova rodného domu. Zasloužil se o to mj. přítel Ladislav Stehlík (1908-1987), další z ryze jihočeských autorů, díky němuž nazýváme naši krajinu zemí zamyšlenou. Obě tyto velké osobnosti mají své místo v rozsáhlé monografii Martina C. Putny „Česká katolická literatura 1918-1945“ (2010). Samostatná publikace „Jan Čarek“ vyšla v roce 1980 a její autorkou je Růžena Hamanová.

Co říci na závěr? Snad ocitovat tahle jednoduchá slova ze sbírky „Chudá rodina z Heřmaně“:

Tady jsou jižní Čechy – a ty jsi pln smutku a strachu?

A ještě:

… Oh, jižní Čechy, zemi široká jako hřbet klisny,

ty rolnická, ty mozolná, ty mudrující,

ty lesů jehličnatých, ty rybničná, ty bramborová, ty nejtišší z republiky,

chtěl jsem velikou píseň zazpívat, všem chtěl jsem o tobě říci,

však život sekyrou srdce mi rozpůlil, rozdrtil rámě -

Oh, ty za zídkou šumavských vršků, ty široká jako hřbet klisny,

jižní Čechy – oh, matko má, země černá, vzpomeň si na mě.

 Alena Hrdličková, napsáno v březnu 2026