Na žitné slámě jsem se narodil, vápnem voněla sednice, chlebem, který na stole schnul, dveřmi otevřenými dokořán dýchaly těžké ornice a z Hůrek pryskyřice šla, jak vítr zavanul…

Když jsme se ve škole učili o spisovatelích a museli si pamatovat, odkud který byl, dalo to kolikrát velkou práci. U málokoho z nich nám tehdy souvislost s rodištěm něco říkala, odříkávali jsme ta jména u tabule jen mechanicky, pro dobrou známku. Jana Čarka (29. 12. 1898 – 27. 3. 1966) jsme znali z jeho krásných dětských knížek, ilustrovaných, a také moc hezky, například Zdeňkem Milerem, Miladou Marešovou (tu jsme znali z čítanky pro druhou třídu základní školy) nebo Adolfem Zábranským. Někdo z nás se o něm snad i doslechl, že byl od nás z nedaleké Heřmaně. Ale zrovna o něm jsme si při hodinách literatury nic neříkali, nebyl to pro výuku v časech minulého režimu ten správný autor. A později už patřil k těm pozapomenutým, kterým se nepřikládá žádný velký význam.

Teprve postupně se s ním milovníci poezie seznamovali sami od sebe a začali si při té příležitosti uvědomovat, jak moc byl právě tenhle básník s naší krajinou spjatý, jak teskně po ní toužil, s jak velkou láskou se aspoň občas, podle svých možností, do jižních Čech vracel.

Pozdvihl jste do výše Heřmaň…

V literárních kruzích to bylo Janu Čarkovi svým způsobem na škodu, že se ve svých verších stále zaobíral svými dojmy z dětství a mládí, tak jako kdyby jej nic jiného nezajímalo a neinspirovalo. I když to uměl vyjádřit pokaždé jinak a nově, s dalšími a dalšími podivuhodnými básnickými obrazy, jimiž znovu zaujal, při povrchním pohledu působil dojmem autora, jehož umělecký vývoj tak nějak ustrnul.  Čtenáři jej ale pochopit dovedli – a byly mezi nimi i mnohé významné osobnosti. Ve sbírce „Chudá rodina z Heřmaně“ jsou v závěru ocitována vřelá slova některých z nich:

Milý příteli,
dnes večer si čtu v Tvých Básních. Je to velká, konkrétní poezie a je mi s ní tak dobře. Letos celý rok mám plno rodinných trampot (úmrtí a nemoce) a v Tvých verších nacházím útěchu, jsem také drn, taky z chalupy, a věřím, že je to základ, na němž jedině se dá postavit život -- na dávném domově!
Díky!  Moc Tě pozdravuji,
Tvůj F. Hrubín

Drahý pane! Když jsem po prve čítal Vaše verše v Prameni, řekl jsem si: To je básník, to je vůně země. To je poesie! A dnes, když jste mi poslal krásnou a těžkou knížku svou, opakuji ty tři výrazy! - Víte, mně nebývá mnoho do řeči. Pozdvihl jste do výše Heřmaň – (jaké to krásné jméno), i budou ji čtenáři Vaši tak milovat, jako ji milujete Vy… I za Vaše krásná, milá a prostá slova věnování Vám děkuji. I z nich mluví cit pravý. – I za tuto pravou lásku i za lásku k rodnému kraji svému tam na západě u Vás Vám tisknu bratrsky ruku! Váš Petr Bezruč.

Vážený pane, prosím, vyřiďte laskavě p. Čarkovi, který u Vás vydal knížku „Chudá rodině z Heřmaně“, že už dávno, dávno jsem si nepřečetl s chutí české verše o českém venkově – až teprve zas jeho knížku a že mu za to pěkné čtení opravdu srdečně děkuji! Škoda, že se tento spisovatel nenarodil na Moravě. Měli bychom nač být hrdi! S projevem dokonalé úcty Jiří Mahen, knihovník

Vážený pane Čarku, poslal jste mi výběr ze své tvorby „Všechny chalupy“, a zavázal jste si mne tím k díkům… Nejsem a nikdy jsem nebyl kritik-dogmatikář, nikdy jsem nevěřil a netvrdil, že pronáším rozsudky nebo verdikty. Dnes, když jsem si přečetl tento výbor, vidím, že Vaše poezie má větší význam i hodnotu, než jsem jí původně přiznával; a až se mi naskytne příležitost, opravím rád v tomto smyslu svůj prvotný dojem. S přáním všeho zdaru a v úctě upřímné Váš F. X. Šalda

 Když člověk celý rok pracuje, má tvrdé dlaně…

Dnešní mladí si sotva dovedou představit, jak se dřív dřelo od rána do večera a z únavy ty staré sehnuté maminky vůbec nevycházely, a ještě navíc jim půlka dětí umřela. To se právě stalo paní Čarkové, že z dvanácti jich vychovala jen šest. Ty, které v takových nuzných poměrech dorostly, žily často někde velmi daleko a domů se dostaly jen výjimečně. Jan Čarek to v básni „Chudá rodina“ ve sbírce „Chudá rodině z Heřmaně“ dovedl výstižně shrnout do dvou prostých řádků:

... Když člověk celý rok pracuje, má tvrdé dlaně,

a jednou do roka může se podívat do Heřmaně – 

A jak je to dál?

… Tehdy se rodina celá ze světa studeného domů sjede,

k mamince jako hnízdo teplé a hnědé,

do jejích očí jako do ohně v plotně se dívá,

neb teskno ve světě a už se připozdívá - 

Rodná ves ráda je vidí,

když o žních přijedou a za tátovu práci se nestydí,

když boty zují a vyjdou zrána bosi,

toulce si k pasu připnou a nad hlavu zdvihnou sklepané kosy.

Maminka sivá jak polní koroptev za nimi běží a pyšně se dívá...

V závěru básně se mluví o tom, jak hluboká bolest a robota přelomily starou ženu v zádech a že její konec bude pravděpodobně takový, jak se to při rolnické práci stává:

… a když tak obilí sbírá, najednou k zemi sesuje se, na vsi se jinak už neumírá.

Nemůžu přijít dnes, a možná už nikdy

Otec Jana Čarka tvrdě pracoval jak v cizině (například kopal ve Štýrsku tunely), tak i doma. A i když měl čtyři syny a dvě dcery, i on se musel namáhat povětšinou bez jejich pomoci. Ve sbírce „Chudá rodina z Heřmaně“ můžeme najít mimo jiné báseň „Zatoč brusem, chlapče“, kde si nad tím autor (který v té době pracoval jako železniční úředník) stýská:

… Zatoč brusem, chlapče, přijdu si nabrousit dláto, / motyku se země zdvihnu, dlaně si navlhčím slinou, / pařezy dobývat půjdu – kdo by dneska byl doma, / i kdyby to bylo v světnici vonící chlebem a zeleninou. // Bos, prsa zarostlá, košili z plátna, / kolem krku trakaře popruh, / zelenou trávu přivézt bych chtěl, / v kalhotách všedních plazit se po kolenou / po zemi, kde heřmánek voní a jitrocel. // U smutné Blanice jeden rybář schází a na poli sekáč, / klisny řehtají v úvozech a krávy těžkých vemen / velkýma očima do světa hledí, / kam odešel jejich pasák - // Netoč brusem, chlapče, nepřijdu sekeru brousit, / nemůžu přijít kácet červenou olši, / prsa mi zploštěla, svaly se scvrkly, / netoč brusem, chlapče, nemůžu přijít dnes, / a možná už nikdy.

Do cizích rukou přechází chalupa…

Otec zachránil malému Janovi hned po jeho narození život, když jej ledovou vodou probral z bezvědomí. Nemohl s ním navázat tak úzký vztah jako maminka, ale blízcí si byli. Tatínek jistě rozuměl básním ze sbírky „Vojna“ (1920) a dovedl se vžít do otřesných zážitků svých dětí za světové války. A synové z vlastních zkušeností dobře znali námahu a starosti svých předků a cítili s nimi. Těžce nesli prodej rodného domu a louky u mlýna, rozbourání pece, ztrátu zvířat. I toto se odrazilo v některých verších, například v básni „Rozbourané hnízdo“ ze sbírky „Smutný život“:

V dlani tvé, Pane, spočívalo naše vlaštovčí hnízdo, / stín babičky zemřelé přecházel sednicí od okna k oknu, / jasný sloup slunce - // Ale už dávno jste odešla, babičko, v pláči, / nalehlo mračno na bílé štíty - / … Do cizích rukou přechází chalupa naše, / o jabloň opřen zemřelý děd náš na sadě pláče, / na zahradě olivetské - // Na boku chlebník od regimentů jsme se vrátili z vojny, / živi a zdrávi poklekli na rodný práh / - a přece nikdo z nás nepřevzal v slzách / dědictví po předcích všechno u stolu dubového…

Utěšovali se tím, že ve válce nepadli, že se jich rodiče dočkali. Osudy těch, kdo takové štěstí neměli, se také objevují v Janově poezii, a dokonce jsou tam zaznamenána i konkrétní jména těch, kdo se do Heřmaně už nevrátili. Nemocná maminka Čarková by byla ráda už konečně odpočala, a to by mohla jedině ve smrti, ale přála si shledání s dětmi a udrželo ji to při životě až do roku 1933. A také víra:

Do roka aspoň jednou, když robota dala, / na pouť do Skočic anebo do Podsrpu chodívala, / před obrazem sedmibolestné matky klekla / a všechno jí řekla… (z básně „Maminka“ ze sbírky „Chudá rodina ze Heřmaně“)

V hospodářství maminka rozmlouvala se stromy, včelkami, zvířaty, s větrem… Dovedla to, co Jan vystihl větou, která je jako citát dodnes někdy připomínána: „Každému člověku nebylo dáno býti básníkem. Ale každému byla dána schopnost i radost vnímat krásu.“

Matka má nespí…

Po smrti hospodáře bylo vše ještě obtížnější, tak jak to můžeme vyčíst například z básně „Čas od času“ ze sbírky „Hvězdy na nebi“:

… Matka má nespí, / dívá se zpátky na celý svůj život, / branou její lebky proudí starosti a práce, / prší všechny slzy, cedí se krev, / táhnou karavany zvířat. // Chodím po sednici, postel na mě se dívá, / hospodář umřel na ní, matčiny ruce naposled tiskl, / ještě nepadal sníh, / ale hlava jeho byla už docela bílá. // Stojím, otče můj, nad vaším hrobem, / nezapomněl jsem vás navštívit, / žádné stopy nevedou sněhem k vašemu místu, / dívám se na vás tou smutnou zemí, / vaše vlasy září v hlubinách, / jako když vychází měsíc.

Vědomí sounáležitosti se všemi, kdo se museli s velkou námahou probíjet životem, a přesto jim výsledky práce nezajišťovaly ani základní potřeby, vyjádřil básník těmito čas od času připomínanými slovy ze sbírky „Chudá rodina z Heřmaně“:

… nejen z této země, ale ze všech zemí... jsme rodina. všudypřítomná, nepotlačená hranicemi, my všichni chudí a zdeptaní jsme bratři a sestry rodiny chudé v Heřmani...

Tak vidíš, vidíš, starý básníku…

Přítel Josef Knap (1900-1973) ve své knize „Bez poslední kapitoly“ vzpomíná na Jana Čarka jako na člověka s rozporuplnou povahou, někdy srdečného a milého, jindy nepříjemně naladěného. Zmiňuje i jeho občasný sarkasmus, který ostatně známe i my čtenáři z Čarkových satirických sbírek „Devítiocasá kočka“ (1939), „Na špičku nože“ (1943) nebo „Železná panna“ (1946). Například:

Tak vidíš, vidíš, starý básníku, / funkcí a slávy shromáždils až k ďasu, / prchají do tmy roky vraníků, / tvých veršů hrách se propad, / ach, řešetem času.

Jen si děti, všimněte…

Po roce 1948, kdy se Jan Čarek raději věnoval tvorbě pro děti (viz podrobný soupis vydaných titulů  zde), než aby přicházel do konfliktu s požadavky danými novým režimem, prožívalo několikero mladých generací spolu s ním okouzlení přírodou, pohodou domova, ale i tehdejší moderní technikou. Však si to my starší dobře pamatujeme. Třeba:

Kdyby tu nic nebylo
nežli rorýs pod oblaky,
než ten bodlák pro čmeláky,
mně by se tu líbilo.
… Kdyby bylo kolkolem
jen to pole za polem
a jen slunce svítilo,
mně by se tu líbilo.

Jen si, děti, všimněte, / co je krásy na světě! / … Kolik je tu dobrých lidí, / co si radost nezávidí! / Jen si, děti všimněte, co je krásy na světě!

Položili maličkou na vyhřátou mez, / a nad její hlavičkou šumí, šumí les. / Není to les jako jiný, / jsou to samé kopretiny…

Kdo mě nezná, ať se dívá, / jsem veselá mašinka, / mašinka-lokomotiva; / až můj signál zacinká, / připravte se, přátelé, / k naší cestě veselé…

Vlastní děti Jan Čarek neměl. S první ženou se brzy rozvedl, druhá trpěla duševní chorobou a manželství tím bylo těžce poznamenáno. Básník bojoval s alkoholismem a jinými problémy, a když ve věku 68 let zemřel, jeho příbuzní si kvůli vzájemným neshodám dlouho ani nevyzvedli urnu s jeho popelem. Nakonec se ale splnilo přání Jana Čarka vrátit se aspoň k poslednímu odpočinku do rodné vsi. Jeho urna je uložena do zaskleného výklenku na vnější straně zdi presbyteria hřbitovního kostela sv. Jiljí. Přes zeď je vidět jeho rodnou chalupu. Je zde umístěna i mramorová deska s vlastním básníkovým epitafem.

K 50. výročí úmrtí Jana Čarka (2016) byla v Písku uspořádána beseda, kde o jeho životě a díle zasvěceně pohovořil PhDr. Jiří Prášek, ředitel Prácheňského muzea (viz záznam zde).

Naše strakonická Šmidingerova knihovna připomněla letošní 60. básníkovo výročí 3. února výletem do Heřmaně. Na 9. březen je na stejné téma navíc ještě naplánováno „Pondělní zastavení“, které se bude konat od 16:00 na pobočce Za Parkem (samostatný článek k této události viz zde).

 Alena Hrdličková, napsáno v únoru 2026