Česká scénáristka, režisérka a spisovatelka Marie Poledňáková prožila dětství až do sedmi let  v Nepomuku v západních Čechách, ale narodila se o několik desítek kilometrů dál – ve Strakonicích. Přišli jsme tak ke slavné rodačce dílem náhody, podobně, jako tomu bylo třeba s herečkou Xenou Longenovou nebo s loutkářem Josefem Skupou (i když u něj musíme připočítat strakonickou maminku i časté pobyty v nedalekých Mladějovicích). Na druhou stranu, spisovatelé Jiří Žáček, Věra Nosková nebo Jan Vlastislav Plánek se u nás nenarodili, zato v mládí nebo i po celý život ve Strakonicích žili.

„… Nebýt tohoto dopuštění, seděl bych dneska ve své skalní jeskyni a dával si do pořádku pasti, sítě a zbraně…“ Tahle slova zaznamenal Jaroslav Veselý v Pražském ilustrovaném zpravodaji v prosinci 1928. Tím dopuštěním je míněna skutečnost, že se obyvatel dalekých severních krajů Jan Eskymo Welzl (15. 8. 1868 Zábřeh – 19. 9. 1948 Dawson City) nedopatřením a proti své vůli ocitl po třiceti letech znovu v civilizaci. Jeho snem bylo žít svobodně - tak, jak si sám mohl kdykoliv rozhodnout.

„První, kdo se z pozvaných dostavil, byl jakýsi kněz v obnošeném haveloku, s velkýma smutnýma očima“ – takhle je v knížce Václava Kaplického „Zaťatá pěst“ (1959) popsán strakonický rodák Josef Šmidinger. Ještě se tu o něm píše, že podivně poškubával ramenem a divně kroutil rty. Byl pohublý, v obličeji zažloutlý. Když byl rozrušený, dostával křeč do dásní a nemohl promluvit ani slovo. Oblečen byl hůř než kostelník. Kapsy jeho pláště byly plné knížek.

Starší obyvatelé Strakonic si ještě pamatují na rodný domek Františka Ladislava Čelakovského (7. 3. 1799 – 5. 8. 1852) v ulici, která je dnes po našem slavném rodákovi pojmenovaná. Toto dnes už neexistující stavení vypadalo jako venkovská chaloupka – mělo původně šindelovou střechu (později z tašek), ve štítě dřevěné bednění, v jedné z dvou malých místností se bydlelo a v druhé byla pravděpodobně tesařská dílna. Pro zchátralý stav byl před čtyřiceti lety domek zbourán, místo aby jej město dalo obnovit.

Srpnové Úterní zastavení bylo naplánováno s velkým předstihem, a tak jsme se mohli dlouho a vydatně těšit na jeho krásné téma: lidové i umělé hádanky. Kdo by je neměl rád?